POHLED CHRISTOPHERA
Kráčel jsem ulicemi Godrikova dolu a pod nohami mi praskal sníh. Přitáhl jsem si blíže k tělu svou šálu a vydechl obláček páry. Mrzlo, až praštilo. Svým způsobem jsem měl zimu rád. Léto jsem nenáviděl od té doby, kdy zemřela má sestra, protože se to stalo v červnu. Každá katastrofala byla v období léta. Teplo přinášelo pouze neštěstí.
V dáli jsem zahlédl hřbitov a ustaraně se podíval na Harryho. Celý den byl jako na pérkách. Možná mu ta návštěva příliš neprospěla, ale nedokážu posoudit. Možná se mýlím. Neznám ho tak dobře jako Hermiona. Já se spíše pohyboval ve své partě, kam oni nepatřili. Jenže zlé časy nás donutily držet při sobě a krýt si navzájem záda. Nic jiného nám nezbývalo.
,,Harry!" křikla na něj Mia, když se chlapec, který přežil, rozběhl k náhrobkům. S povzdechem jsem se za ním vydal. Byl příliš rychlý. Tak tak jsem mu stačil. Nechápal jsem, kde vzal takový elán. Zavrčel jsem, protože mi podjela noha a já sebou praštil o zem. Všiml jsem si postavy, která byla oděna v černém plášti. Více jsem zaostřil, ale už tam nebyla. Asi se mi to zdálo. Třeba jsem se praštil do hlavy. Ale stále je možné, že nás někdo sledoval a nejsme zde sami. Přeci jen, na Harryho hlavu je vypsaná odměna deset tisíc galeonů a každý normální čaroděj je chamtivý a prahne po penězích.
,,Chrisi!" přiběhla ke mně nebelvírka a pomáhala mi na nohy. Dával jsem si pozor, abych znovu neupadl. Raději jsem se rozhlédl po okolí, jestli tady někoho nezahlédnu. Nic jsem jim neříkal, aby si nedělali zbytečně starosti, ale sám jsem byl ve střehu, kdyby na nás náhodou někdo vyběhl a chtěl nás zabít. Rozdělili jsme se. Pořád jsem je měl v dohledu. Kroužil jsem po hřbitově a hledal něco podezřelého. Zahlédl jsem nějakou postavu u kostela. Nemohl jsem ji rozeznat, protože byla příliš velká tma. Zavrčel jsem a vrátil se raději ke dvojici. V jednotě je síla a my musíme držet pospolu.
,,U kostela někdo stojí," zašeptal jsem a nenápadně pokynul hlavou tím směrem. Nechápavě se tam ohlédli. Harryho obličej zakryl stín překvapení. Nadzvedl jsem obočí.
,,Asi vím, kdo to je," vydechl a rozutíkal se za osobou. Protočil jsem nad ním oči. Musí dnes pořád někam utíkat? Vydali jsme se za ním a snažili se ho dohnat. Nemohl nám říct, o koho se jedná, ať jsme aspoň trochu v obraze? Připadám si jako páté kolo u vozu. Nepatřím mezi ně. Ale já to zvládnu. Pro Channy...
Poznal jsem, že se jedna o ženu staršího věku, ale do obličeje jsem jí neviděl. Prchala před námi do různých temných uliček, jako by nás chtěla někam nalákat. Co když je to past? Zakroutil jsem nad tím hlavou. Proč by nás chtěla zabít nějaká bezbranná stařenka? To je hloupost. Konečně jsme ji dostihli. Zastavila před nějakým starším domem.
,,Dobrý den, paní. Vy jste Batylda, že?" zeptal se Harry a madam mu přikývla na souhlas. Pokynula nám, ať jdeme za ní. Vyrazili jsme dovnitř. Všude byla tma, jen některé části osvětloval slabý plamínek svíčky. Působilo to děsivým dojmem. Nenápadně jsem se odpojil od skupinky a vydal se na průzkum. Procházel jsem se různými pokoji a prohlížel si různé starožitnosti. Připadá mi to zvláštní. Proč by nás zvala k sobě domů, když nás ani nezná? Dostal jsem se do pokoje, kde bylo velké zrcadlo, na kterém byl nějaký nápis.
Nebezpečí číhá na každém rohu. Pamatujte, že Nagini umí měnit podobu a dokáže se přeměnit v lidskou bytost! – P.Z.
Vyvalil jsem oči. Nechápu, proč je to tady napsané. Ta nebohá stařenka by to mohla vidět a vyděsit se. Leda že by...sakra! To ona je ten prašivý had! Běžel jsem, jakoby mi za pataminu hořelo. Určitě má dostat Harryho. Nesmí se mu nic stát. Zaslechl jsem hlasité rány a dupot z podkroví. Rychle jsem vyběhl schody a v rukou držel hůlku. Zahlédl jsem dvojici, jak leží na zemi, a k nim se blížil velký had.
,,Incendio!" zaječel jsem z plných plic a podpálil ho. Neudělalo mu to ani škrábnutí! To je snad nesmrtelný?! Přiběhl jsem k Mie a Harrymu. Byl jsem nachystaný na další útok, ale nic nepřicházelo. Připadal jsem si jako v hororovém filmu. Víte, že to na vás vyskočí, ale stejně se leknete. Přesně tak to bylo v tenhle okamžik, kdy k nám skočila ta přerostlá hadice.
,,Reducto!" snažila se ho zničit Mia, ale nešlo to. Rychle jsem se k sobě seběhli, abychom se mohli přemístit. Chytli jsme se a proletěli oknem. Můj žaludek se mi nepříjemně svíral celou tu dobu, co jsme se přemisťovali. Dopadli jsme do sněhu mezi nějaké stromy. Zvedl jsem se na nohy a dýchal jako splašený.
,,Kde mám hůlku?" vyjekl Harry a díval se všude kolem sebe.
,,Jdu udělat ochranná kouzla!" řekl jsem, ale nikdo to ani nepostřehl. Prostě jsem zmizel mezi kmeny stromů a začal čarovat kouzla, která by nás měla dostatečně ochránit.
POHLED SCARLET
Seděla jsem ve společenské místnosti a před sebou měla položený pergamen, kalamář a brk. Usilovně jsem přemýšlela nad tím vodítkem. Proč to všechno muselo být v hádankách?! Jasně, nikdy to nebude lehké. Zavrčela jsem a promnula si spánky.
,,Hledej na místě, kde se setkávaly rozdíly. Jen tam najdeš to, po čem tvé srdce touží," zašeptala jsem si sama pro sebe. Napsala jsem si tu větu na pergamen a usilovně nad ní přemýšlela. Rozdíly. Ale čeho? Mohou být rozdílné povahy, rozdílný vzhled, prostě cokoliv. Je to bráno z obecného hlediska! Rozdíly se setkávají téměř všude. Je to jako jing a jang. Bílá nevydrží bez černé, stejně jako zlý bez dobráka. Navzájem se doplňují. Přesně jako koleje na škole. Každý má něco jiného a přínosného.
,,Lásko? Můžeš mi říct, co se děje?" přihnal se ke mně Blaise a sedl se vedle mě. Parkinsonová si sedla do křesla hned vedle. Neodpovídala jsem. Vložila jsem si hlavu do dlaní. Při pomalém pohybu jsem zaregistrovala malou ruličku, která se povalovala na stole. Okamžitě jsem se po ní natáhla a vzala ji do rukou. Rozbalila jsem ji. Byl to další vzkaz.
Otevři své srdce. Ne všechno zvládneš sama. Pamatuj, že naši minulost, vzpomínky a moc nám nikdo nevezme. Jsme jejich vlastníky a opatrovníky až do konce života. –P.Z.
Už mi ty vzkazy začínají lést na nervy. Zavrčela jsem a zmuchlala to. Strčila jsem si to do kapsy. Zafuněla jsem. Proč jsem dostala tento nepotřebný text?! Je to k ničemu.
,,Počkat!" vyjekla jsem a rychle začala psát.
,,Rozdíly je poetický výraz, který označuje odlišné koleje. Byla to nápověda, která se spojovala s mou minulostí. Když jsme přišli do Bradavic, byli jsme zařazeni každý jinam, ale přesto jsme se nerozdělili. Setkávali jsme se pouze na jednom místě," dokončila jsem svou dedukci. Proč jsem na to nepřišla dřív?!
,,Scarlet! Co se děje?!" chytil mě Blaise za bradu a donutil mě, abych se na něj podívala.
,,Ne, neřeknu ti to. Dostali byste se do nebezpečí a to já nedovolím. Už dost lidí riskuje život," zamítla jsem a rázně pokroutila hlavou na nesouhlas.
,,O čem to mluvíš? A co po tobě chtěli ti smrtijedi?" přidala se do rozhovoru Parkinsonová. Neměla jsem ji ráda. Přímo jsem ji nesnesla.
,,Asi neunesli to, že jsem jim o prázdninách nakopala zadek," uchechtla jsem se a posbírala si své věci. Přitiskla jsem si je k hrudi a otočila se na ně.
,,Nehledejte pravdu, pokud je vám život milý. Stačí, že už mnoho lidí riskuje každý den. Nechci, abyste se do toho zapletli!" pronesla jsem pevným hlasem a opustila společenskou místnost. Nesmí se to dozvědět. Blaise by chtěl taky bojovat a to nedovolím. Nechci ho ztratit. Ztratila jsem až příliš mnoho blízkých osob. Do očí se mi vehnaly slzy a já zmizela do útrob své pokoje...
*********************
Aloha, lidi :)
vítám vás u dnešní kapitoly, kde se dostáváme do Godrikova dolu a zároveň se také podíváme za naší milovanou Scarlet do Bradavic :)
Scarlet stále brání Blaiseovi, aby se připojil k jejímu úkolu. Myslíte, že dělá dobře, nebo naopak by mu měla dovolit jí pomoct?
A co říkáte na situaci naší čtyřky? Už jste přišli na to, kdo je P.Z.? :)
to je pro dnešek vše, doufám, že jste si dnešní kapitolu užili :)
mějte se krásně a skládejte básně ♥
každá odezva potěší♥
lovuju vás♥
Tak se Vávra, lidi!
-Katy