Camron pomohl Alexovi na nohy a podal mu jeho meč. Pak pomohl i Willow. Oba chlapci teď stáli vedle ní, každý z jedné strany, svůj meč v bojové pozici a na tváři naštvaný výraz.
Kdyby nás nechala, určitě bychom ho dostali. Běželo oběma hlavou.
„Omlouvám se, pane Tavisi. Chlapci mě chtěli jen chránit," omlouvala se Willow.
„Jo, nikdo jí nezkřiví ani vlas!" sykl Camron.
„Přesně, my naši mámu ochráníme. Jsme její stráž, přesně jak chtěl Angus!" přidal se Alex.
Tavis se musel smát. Výhrůžky i jejich bojové postavení, ho pobavilo. Přes to, ale oba hochy za statečnost, s jakou chránili svou matku, obdivoval.
„Tady není nic k smíchu!" procedil mezi zuby Alex a už se chtěl na smějícího se válečníka znova vrhnout. Willow ho však za kabátec chytila dřív, než stačil napáchat další škodu.
„Tak už dost!" řekla zostra,"oba dva se uklidněte a okamžitě odložte zbraně. Nehrozí nám žádné nebezpečí."
Poslechli, ale výraz v obličeji se jim nezměnil.
Od ohně se k nim blížil Artair.
„Už dlouho jsem se tak nenasmál, Tavisi. Ty, který jsi najednou zvládl porazit deset mužů, sis neporadil s párem dětí? Nějak nejsi ve své kůži," poplácal ho po zádech.
Willow si všimla, že krvavá skvrna na Tavisově rameni, se za tu chvíli zvětšila.
„Posaďte se, prosím, podívám se vám na vaše rameno. Je potřeba ho ošetřit," poprosila Tavise.
„Není třeba, postará se o to náš léčitel, lady," odmítl její služby Artair.
„Nenechám na sebe sahat tím řezníkem," přerušil ho Tavis,"jen ať napraví to, co spáchala dýka jejího syna," kývl hlavou směrem na Willow.
„Ty nevděčná fousatá bestie, ještě ti budu dobrej, až budeš potřebovat ošetřit a ona u toho nebude," ozvalo se ze skupiny sedících mužů opodál.
„Jak jsi mě to nazval?" zaburácel Tavis.
„Fousatá bestie. Naprosto přesně, tě ten mrňous vystihnul. Od teď už ti jinak nikdo neřekne," smál se léčitel.
„Ty jeden bylinkáři!" zařval Tavis a hnal se k němu.
Oba se začali prát a postupně se k nim přidávali další. Willow se na ně dívala se zděšením a strachem v očích. Camron s Alexem na sebe mrkli a oba znovu tasili meče. Postavili se před ni a chránili ji vlastními těly. Willow však brzy pochopila, že to, co bylo rozpoutáno horkou Tavisovou hlavou, po chvíli přerostlo v něco podobného, jako jejich cvičný boj. Byl zde jen rozdíl v tom, že místo zbraní používali pouze pěsti. Willow bylo jasné, že i beze zbraní v ruce, jsou pěkně tvrdí a nebezpeční. Na druhou stranu z toho, co do této chvíle viděla a o čem jí přesvědčovali svým chováním, jí bylo jasné, že to nejsou žádné krvežíznivé bestie. A jestli měla Megan pravdu, že se někdo z cesty do hor nevrátil, tak do nich určitě nešel s čistými úmysly a pak za to zaplatil.
Jak bitka začala, tak i rychle skončila. Všichni její účastníci se vraceli zpátky k ohni a vedli hlasitou diskuzi o tom, kdo si vedl nejlépe, každý se cítil jako vítěz a započala další bitka, tentokrát slovní. Tavis se vracel k Willow.
„Ošetříte mě, jak jste prve nabízela?" zeptal se.
„Jistě, posaďte se a svlékněte se, já si dojdu do sedlového vaku pro potřebné věci."
Rána byla hluboká, proto se ji Willow rozhodla sešít. Když Tavis uviděl v její ruce jehlu, vyvalil na ni oči.
„Co s tím chcete dělat?"
„Sešiji tu ránu, bude se to mnohem líp hojit a jizva nebude skoro vidět, věřte mi."
„Nic se sešívat nebude!" chtěl se z toho Tavis vykroutit.
Willow ho držela za ramena, aby ho udržela na zemi.
„Bude to jen chvilka," pokusila se ho přemluvit.
Kluci to sledovali a usmívali se.
„A čemu se vy dva smějete?" chtěl vědět Tavis.
„Jste velkej chlap a bojíte se..." ani to nestačil Alex doříct.
„Já se nebojím!"
„Camrona mamka taky sešila a teď vypadá jako táta," Alex přišel blíž a na to, že Tavise považoval za nepřítele, najednou zapomněl.
„On má jizvu přes celé tělo," a rukou na sobě naznačil kde.
„Co se mu stalo?" byl Tavis zvědavý.
„Pokoušel se zachránit mámu, ale neměl šanci..." Alex větu nedokončil. Vzpomínky byly ještě stále bolestné, i když se všichni na panství snažili, aby zapomněl.
Tavis si jeho mokrých očí všiml.
„Matka na vás může být pyšná, oba dva jste stateční kluci," mrkl na Alexe.
„Jo, to jsme," souhlasil s ním a usmál se.
Během jejich rozhovoru si Tavis ani neuvědomil, že tu bodavou bolest v jeho ramenu, způsobuje Willow jehlou. Když mu to konečně došlo, provedla Willow poslední steh.
„A je to, ještě to namažeme hojivou mastí a zavážeme," jak řekla, tak udělala.
„Je důležité to udržovat v čistotě, zítra to zkontrolujeme a znova namažeme. Za pár dní to zase rozpáráme a rameno bude jako nové," usmívala se a byla spokojená se svojí prací.
„Děkuju," poděkoval jí Tavis a byl rád, že ho rameno, díky masti, přestávalo bolet. Vrátil se k ostatním.
„Řekne mi někdo, co se tady sakra děje a proč jsem svázaný jako prase na porážku?" ozval se Malcolm, který se právě probral.
Willow k němu zamířila a rozvázala ho. Pak ho seznámila s nastalou situací. Malcolm jen kýval hlavou, že všemu rozumí, ale věděl, že musí zůstat ve střehu. Kdyby ho jen tolik nebolela hlava. Nahmatal si bouli, velkou jako slepičí vejce. James, který se vzbudil o chvíli později, na tom nebyl jinak.
Willow je seznámila s Artairem. Ten se, k překvapení všech, vojákům omluvil a pak se vrátil k ostatním.
„Pojďte blíž k ohni, noc bude studená, brzy ráno vyrazíme na cestu," oznámil jim ještě.
„Ano, děkujeme," odpověděla Willow.
Všichni pak skromně povečeřeli a Malcolm s Jamesem měli pohár vína vylepšený pár kapkami Meganina lektvaru proti bolesti. Když pak leželi blíž u ohně, zabalení do teplých plášťů, poslouchali písně, které začali zpívat jejich nový přátelé. Aspoň v to Willow doufala. Písně opěvovaly umění bojů i bojovníky samotné. Oslavovaly čest a pravdu, život i smrt jejich jménem. Občas, byly některé sloky plné krve a násilí, až z toho naskakovala husí kůže. Ale takový byl asi jejich život. Hluboké, zvučné hlasy všemu dodávaly tajemnost a sílu. Bylo to krásné a strašidelné zároveň. Už jen ten jejich zpěv by mohl být použit jako zbraň.
Kdyby takhle spustili před Lochovou armádou, myslím, že by ho vyděsili a on by odtáhl se staženým zadkem. Pomyslela si Willow chvíli před tím, než usnula.
---------------------------------------------------------
Od svítání byli na cestě. Tentokrát šla jako první skupina Atairových mužů, pak Willow s chlapci, Malcolm, James a zbytek Artairových mužů. Bylo chladno a od noci slabě pršelo. Willow se choulila v plášti, ruce jí zábly a lněnou kápi měla promočenou. Ještě, aby tak kluci nastydli, dělalo jí starost, která byla zbytečná. Když se kdokoli podíval na koně, na kterém jeli, uviděl by jen koně, který má na zádech naditý plášť. Vypadalo to, jako by měl na zádech kopku sena, přikrytou pláštěm. Oba chlapci byli dokonale schovaní pod ním, Alex nebyl vidět vůbec a Camron měl jen malou škvírku, kterou sledoval cestu. Konečně vyjeli z lesa. Polní cesta byla nacucaná deštěm, kopyta koní se do ní bořila a jejich rychlost se tak zpomalila. Cesta vedla plání s nízkým porostem a skalními rozvalinami. Nyní už nebyli chráněni stromy, takže vítr se do nich opíral s větší silou. Willow zatla zuby a byla rozhodnutá vytrvat. Vidina volného Anguse, ji hnala dál. Pár metrů po její pravé ruce, se s křikem vznesl k obloze vystrašený pták. V první chvíli si myslela, že ho vyrušili oni, přeci jen po tichu nebyli. Když se ale více zaměřila na skálu, zpoza které vylétl, měla pocit, že něco nebo někoho zahlédla. Byl to jen okamžik, ale byla si jistá.
Najednou jako by odnikud nebo přímo ze skal, vyskákali hromotluci, hodně podobní Atairovi, jen oblečení v jiných barvách. Jejich hrdelní pokřik se rozlehl krajinou a tuhla z něj krev v žilách. Malcolm s Jamesem se hnali za Willow, aby ji chránili. Camron s Alexem se snažili dostat z obětí teplého pláště. Kobylka, na které Willow seděla se lekla a vzepjala. Její zkřehlé ruce neudržely uzdu a Willow se ocitla na zemi, kde se rychle stočila do klubíčka, aby se chránila. Kobylka, zbavená jezdce se rozeběhla pryč. Malcolm pomohl Willow na nohy a s ostatními ze své skromné družiny se postavili zády k sobě, každý svůj meč připravený k použití a pozorovali mumraj kolem sebe. Nikdo si jich však nevšímal.
„Kdo je to?" ptal se Alex. Strach se odrážel v jeho hlase.
„Nevím, brzy to snad zjistíme,"odpověděla mu Willow.
Boj nebo spíš rvačka, netrvala dlouho. Ani jedna strana nepoužila zbraně, bojovali pěstmi.
„Cormagu, rád tě vidím," objal Artair jednoho z mužů.
„Já tebe taky, bratře. Příště si lépe kryj záda."
„Příště nevyrušuj ptáky z hnízda, oni tě pak neprozradí."
Oba se smáli.
Ostatní se vítali, jako by byli jedna rodina a dlouho se neviděli.
Cormag si všiml skupinky, která nejenže ještě neodložila zbraně, ale naprosto se od ostatních lišila.
„Vezeš si novou manželku?" ukázal směrem na Willow.
„To by si mě mohl zkusit vyměnit," pošeptala mu do ucha Mhairi.
Jeho tvář najednou zjemnila výraz a Cormag jí uchvátil do náruče.
„Moc rád tě zase vidím a doufám, že tě můj bratr nezlobí."
Mhairi se smála. „Je jako beránek."
„Pojď, Cormagu, představím tě," přerušil je Artair.
Oba pak šli směrem k Willow.
„Složte zbraně," řekla ostatním a sama vrátila meč k pasu. Pokusila se rychle upravit, ale po pádu měla ruce umazané od bláta a její plášť na tom byl stejně. Jediné čeho dosáhla, byla šmouha na tváři a špinavá kápě, která se jí svezla po hlavě dozadu. Vlasy pod ní měla zplihlé a mokré.
„Kdopak je ta ušmudlaná děvečka? Ztratila se v horách?" vyzvídal Cormag a očividně se dobře bavil," bál jsem se, že si tím mečem ublíží."
Malcolm i James, oba chtěli něco namítnout, Willow je však posunkem ruky zastavila.
„Omluvte ho prosím, je to neomalenej bastard," řekl Artair a praštil bratra pěstí do ramene.
„Lady Willow, tenhle neotesanec je můj bratr Cormag. Přidá se k nám, má stejnou cestu jako my."
Cormag se usmál a lehce se Willow poklonil:"Rád vás poznávám, lady. Snad jsme vás nevyděsili?" na to napřáhl ruku a čekal, jestli jí lady přijme nebo ne. Moc dobře věděl, že jedná neslušně, ale chtěl si o Willow udělat obrázek.
Willow se jen usmála a nabízenou ruku přijala.
„Potěšení je i na mojí straně, pane Cormagu. O vyděšení nemůže být ani řeč, jistě jste si všiml, že jsme ozbrojení."
Cormag se začal smát, ta ušmudlaná lady se mu líbila. Byl si jistý, že uvnitř je stažená strachem, ale navenek chce působit nebojácně a sebejistě.
„Se vší úctou, lady, s tím ozdobeným párátkem, byste toho moc nesvedla. Dva prckové by nebyli žádná překážka a vaše stráž? Co by asi tak zmohli dva staroušové, proti čtyřiceti bojovníkům?" čekal na odpověď.
Willow nejprve uklidnila oba chlapce, kterých se dotklo slovo prckové. Cítila, že i Malcolm s Jamesem v sobě dusí vztek. Malcolm nebyl sice už žádný mladík, ve vlasech a vousech měl stříbrné pramínky, necítil se však jako stařec. Síly měl ještě dost. A James působil postarším vzhledem už od mládí, možná za to mohla jeho šlachovitost a prořídlá kštice, síly měl však za pět. Pak se teprve zahleděla Cormagovi do jeho zelených očí a sladce se usmála.
„Se vší úctou, Cormagu, všech nás pět, jak tady stojíme, by vám dokázalo pěkně nakopat zadky. Tím si můžete být jistý."
Artair vyprskl smíchy a smál se tak hlasitě, že se všichni otáčeli a někteří šli blíž, aby viděli co ho tak rozesmálo.
Cormag údivem vykulil oči. Čekal všechno možné, vztekání se, pýchu, dokonce i pláč, ale tímhle ho lady dostala. Nakonec se taky rozesmál.
„Měli bychom vyrazit dál, tlačí nás čas," oslovila bratry Mhairi.
Oba kývli, ale dál se otřásali smíchem.
„Ráda jsem vás pobavila, ale má kobylka se splašila a teď už je bůh ví kde."
„Vezměte si mého koně, lady," řekl jí Cormag," pošlu někoho z mých lidí, aby ji našli, nebude daleko."
Pak než stačila Willow cokoli namítnout nebo říct, ji vysadil do sedla svého koně, černého jako uhel a podal jí uzdu.
„Nebojte se, je to kliďas," ujistil ji a poplácal koně po zadku. Ten vyrazil dopředu.
Pak se otočil na své muže a vyslal je najít ztracenou kobylku. Když viděl, jak Camron bojuje s pláštěm, vysadil Alexe nahoru a plášť pak přehodil přes Camova ramena.
„Díky, pane,"poděkoval Camron.
„Jen Cormag, chlapče."
„Já jsem Camron a tohle je můj bratr Alex."
„Co pohledává vaše paní v horách? Na to, že je to lady, tak cestuje s podivnou družinou. Každá jiná má mnohem více stráží na cestě jako doprovod, k tomu nějaké dvorní dámy a rozhodně nějaký povoz."
„Naše máma není jako ostatní. Jí stačíme jenom my. Já s Alexem, jsme její osobní stráž."
„Dva prckové jako osobní stráž?" uchechtl se Cormag.
„Táta nám to dal za úkol, proč by to jinak dělal, kdyby nám nevěřil, že to dokážeme?" ozval se Alex.
„Proč s vámi není?"
Camron pevně sevřel rty a sklopil zrak. Doufal, že Alex nevyzradí, proč jeli do hor. Alex se snažil tvářit statečně, ale pláč ho přemohl.
A sakra. Blesklo hlavou Cormagovi.
„Není, ale zase bude," vyhrkl Camron a víc už se bavit nechtěl.
Cormag zvolnil krok a díval se na záda té pětice, která mu, k jeho údivu zamotala hlavu a zvířila jeho zvědavost. Něco skrývali a on byl zvědavý co. Spěchal za svým bratrem.
„Artaire, proč hledají našeho nejvyššího?" zeptal se, když ho dohnal.
„Lady má pro něj nějakou nabídku."
„Jakou?"
„Nevím, neprozradila mi jí."
„Co může našemu nejvyššímu nabídnout taková lady s podivuhodným doprovodem?"
„Nevím, ale brzy se to dozvíš, navečer budeme na místě."
Artair měl pravdu. Navečer dosáhli svého cíle. Za lesem, kterým projeli se rozprostíralo údolí. Pohled, který se Willow naskytl, ji zmrazil v sedle. Uprostřed byla vesnice, celá obehnaná vysokou palisádou, jejíž brána byla dokořán. Kolem vesnice bylo postaveno mnoho stanů a hořelo mnoho ohňů, kolem kterých seděla spousta bojovníků. Willow se je snažila spočítat, ale Malcolm jí předběhl.
„Těch bude kolem tří stovek a možná i víc, má paní," řekl, když se postavil vedle ní.
„Vypadá to, jako by byli před nějakým tažením,"dodal.
„Myslíš, že je napadlo to samé co mě?"
„To nevím."
Až k nim se nesla ozvěna písní a vůně pečeného masa. Dole byl čilý ruch a bylo vidět, že tam panuje dobrá nálada.
„Nebojte se, lady Willow, nikdo vám neublíží, i když jsou všichni natěšení na boj. Držte se však v mé blízkosti. Pojedeme dál," vybídl ji Artair.
Pokračovali dál, Willow s hlavou vztyčenou, pozorovala okolí. Projížděli mezi bojovníky, kteří zdravili Artaira, Cormaga a ostatní. Z pohárů jim připíjeli na zdraví. Občas se ozvaly i otázky, kdo že to je. Ty však nechal Artair i Cormag nezodpovězené.
Projeli bránou a zastavili před největším z domů. Ve Willow byla malá dušička, když jí pomáhal Cormag z koně, ale nedala na sobě nic znát. Modlila se, aby byla její prosba vyslyšena.
Z domu vyběhla mladá žena a skočila Artairovi do náruče.
„Vítej doma!"
Willow si je měřila pohledem a v duchu si říkala, proč jí lhal, když říkal, že on není ten koho hledá. Tahle žena ho vítá doma, on tedy musí být jejich nejvyšší. Mračila se.
„Vítej doma!" pozdravila stejně i Cormaga, když ji vzal do náruče a zatočil se s ní.
„Jdete jako poslední," vyplísnila je.
„Ale včas, sestřičko," mrkl na ni Artair.
Nyní se podívala na Willow a ostatní. Chlapci stáli vedle Willow, každý svíral v ruce jílec meče a tvářili se nadmíru důležitě. Malcol s Jamesem stáli opodál a čekali co se bude dít.
„Koho jste to přivezli s sebou?" zeptala se bratrů.
„Rád bych ti představil lady Willow Nerdgardovou, jejího syna Camrona a Alexe."
Willow se uklonila a kluci jí napodobili. Pak přešel k Willow.
„Lady, tohle je naše sestra Rhona. Náš nejvyšší, kterého hledáte."