Díky královu rozkazu...

3

Už z dálky byl slyšet křik a řinčení zbraní. Když jsme vjeli dovnitř, zhodnotil jsem situaci a vydal pokyny ostatním. Sesedli jsme.

„Camrone, dej na sebe pozor a rozhlas vašim lidem, že jsme jim přijeli na pomoc, ať na nás neútočí."

„Spolehněte se, pane."

„Kde byla naposledy lady Abottová?"

„Na nádvoří, před vchodem do hradu."

Ještě mi ukázal směr a běžel splnit úkol, který jsem mu zadal.

Rozeběhl jsem se na nádvoří a rozhlížel se po mé nastávající. Nikde jsem ji neviděl. Na zemi se válelo pár zraněných. Jeden z Abottových rytířů klečel na zemi vedle těla mladého chlapce a byl plný žalu. Za ním, se mi naskytl pohled na mladíka, bojujícího s chlapem o skoro dvě hlavy vyšším, než byl on sám. Co nezvládal silou, vynahrazoval si mrštností. Na jeho boji bylo něco jiného, zvláštního, co jsem neuměl přesně určit. Zaútočil na mě jeden z těch lapků, co si mysleli, že hrad pro ně bude lehká kořist.

„Potřebujeme alespoň dva zajatce, nezabijte ho," zavolal na mě onen mladík.

Konečně mi to došlo, konečně jsem to uviděl. Přilbici měl hluboko nasazenou do čela, takže nebylo hned vidět, že má šátek zavázaný přes jedno oko, proto ty odchylky v boji, kterých jsem si díky létům praxe všiml. Na to, že měl znevýhodněné zorné pole, vládl mečem velmi dobře.

„Dobrá," odpověděl jsem a uštědřil  lapkovi pořádnou ránu do zubů.

Ten se okamžitě skácel k zemi, kde zůstal ležet.

Přišel za mnou James, Brian a Malcolm, že hrad je pod kontrolou a též dali zvednout hlavní bránu, aby nikdo nemohl tam ani sem.

„Dobrá."

Všichni jsme se dívali na souboj, probíhající kousek od nás.

„Je docela dobrej, jen musí vypilovat techniku a zesílit," ohodnotil mladíka Malcolm.

Všiml jsem si, že moc sil už mu nezbývá. Pro zranění začal napadat na levou nohu. Jeden výpad vykryl, dalšímu se už vyhnout nestačil a soupeř mu vyrazil meč z ruky.

„Sakra."

Rychlými kroky jsem se přesunul k nim, zrovna ve chvíli, kdy chtěl útočník provést poslední úder. Ten jsem mu ale zmařil, lehce ho odzbrojil a nakonec mu přidal pořádnou ránu do žaludku a brady. Upadl na zem a kroutil se bolestí. Brian ho spoutal.

Podal jsem mladíkovi ruku, abych mu pomohl na nohy.

Ten ji po krátkém zaváhání přijal. Postavil se, zdvihl hlavu, aby se mi mohl podívat do tváře. Dívali jsme si do očí, tedy já jemu do toho jednoho. Šátek nezakrýval jen oko, ale i kus jizvy, která se táhla nejspíš už od nebo přes oko, až dolů ke spodní čelisti. Vedle téhle byla ještě jedna méně hluboká a kratší.

„Záchrana právě včas, děkujeme. Vy jste ale kdo? Neznám vás, nikdy jsem vás tady nebo někde poblíž neviděl. Nepatříte doufám k těmhle sviním, co z nás chtěli mít snadnou kořist?"

„Jedou od krále," ozval se Camron.

„Ano, jmenuji se Angus Nerdgard a opravdu mě posílá král s dopisem pro lady Abottovou. Ostatní muži, jsou můj doprovod," nechtěl jsem hned vybalit důvod své návštěvy.

„A s kým mám já tu čest?" zajímalo mě.

„Jmenuju se Wiliam."

„Kde je lady Abottová?"