Díky královu rozkazu...

51

Když jsem se po chvíli vzpamatoval z prvotního šoku, vybídl jsem koně. Tryskem jsme uháněli k hradu a pokud mě zrak nemýlil, Willow byla o dost velký kus před námi. Měl jsem vztek. Nevěděl jsem ještě na koho, ale ten, který měl tohle na svědomí, byl naprostý blázen, když si dovolil ničit to, co je moje. Nadávky, které jsem cedil mezi zubama, abych si ulevil, moc nepomáhaly a kletby pronesené v hněvu, taky ne. Štval jsem koně, nechtěl jsem, aby dojela Willow dřív a čelila té pohromě sama.

Brána hradu se otevřela a boj, který se ještě před chvílí vedl uvnitř, se přesunul ven. Bylo vidět, že naši vojáci, byli celou situací překvapeni, protože toho na sobě moc neměli. Nejspíš ještě před chvílí klidně spali. Od skupiny se oddělili tři postavy a každá běžela jiným směrem. To bylo chytré. Vyšlo by to, však jen v tom případě, kdyby nebyl nikdo poblíž. S tím, že se budeme zrovna vracet, nepočítaly. Nestihl jsem ani vydat příslušné rozkazy a už jsem viděl, jak se moji muži, pod vedením Malcolma, rozdělili. Byli pevně rozhodnutí nedat těm hajzlům šanci.

Zastavil jsem před bránou a pomohl Alexovi z koně. Vypadal vystrašeně.

„Drž koně a zůstaň zatím tady."

„Ano," odpověděl mi a i přes strach v očích tasil meč.

Lehce jsem mu stiskl rameno na souhlas a udělal pár kroků k našim.

„Co se tady sakra stalo?" ptal jsem se nahlas.

„Založili požár, na několika místech, uvnitř hradu. Kouř vzbudil kuchařku a ta pak zburcovala ostatní. Kdo mohl, začal nosit vodu a podařilo se nám oheň dostat pod kontrolu. Pak si Trevor všiml, že se chtějí nepozorovaně zdejchnout a to jsme se jim snažili překazit. Čtyři na nás hned zaútočili a díky tomu, že upoutali naši pozornost, tak zbylí dva ještě zapálili stáje. Nastal chaos, všichni se vrhli na hašení ohně a kdybyste se, díky bohu náhodou nevraceli, tak nám tři upláchli."

Kýval jsem hlavou a víc a víc se mračil. Rychle jsem si prohlédl obličeje zabitých mužů. Jaké překvapení. Byli to ještě kluci, sotva sedmnáctiletí. Nikoho z nich jsem však neznal. Snad se dozvíme víc, až Malcolm přivede ty tři ostatní, kteří se chtěli zachránit útěkem.

Přestal jsem se zaobírat situací u brány a spěchal za Willow. Oheň už byl skoro uhašený. V nose mě štípal kouř, který byl všude. Chytil jsem jednu ze služebných.

„Kde je má žena?"

„Na nádvoří, před vchodem do hradu, pane."

Poděkoval jsem a utíkal na nádvoří.

„Vítejte zpět doma, pane," volala na mě ještě.

I v téhle vypjaté situaci to byl pohled, který rozbušil mé srdce a rty roztáhl do širokého úsměvu. Willow stála vedle Megan a v náruči držela naši dceru. Malá Willow se nahlas smála, díky polibkům, kterými ji má žena zasypávala. Zrovna ve chvíli, kdy jsem udělal první krok k nim, abych si i já mohl malou pochovat, tak se mi za zády ozval Malcolmův hlas.

„Tady jsou ty dva, co chtěli utéct. Kam s nimi?" chtěl vědět.

„A ten třetí?" zajímalo mě.

„Mrtev."

Odložil jsem setkání s dcerou a šel si prohlédnout  zajatce, kteří klečeli před Malcolmem, hlavy měli skloněné.

„Včera jsme jim poskytli střechu nad hlavou a oni místo poděkování zapálili hrad," zavolala Megan.

„Proč?" zadíval jsem se zpříma do očí tomu, který nezůstal klečet s hlavou skloněnou, ale teď se na mě samolibě usmíval. Ten úsměv mi vařil krev v žilách.