34

2.3K 133 24
                                    

Co zase král chce? Zatraceně!

„Ať jde dál," řekl jsem Malcolmovi.

„Co může chtít, nenapadá tě?" zeptala se mě Willow s obavou v hlase.

„Nevím, ale brzy se to dozvíme."

Obavy mé ženy byly na místě. Jen co jsem posla uviděl, bylo mi jasné, že jde o něco důležitého a vážného, protože jinak by sem nechvátal bez odpočinku, s vypětím všech sil. Jeho kabátec i kalhoty pokrývala vrstva bláta, prachu a špíny. Kruhy pod očima a únava vepsaná ve tváři, vypovídala o tom, že se dlouho nevyspal, o odpočinku ani nemluvě.

„Zdravím vás, sire Nerdgarde. Pozdrav i vám, lady," pozdravil a uklonil se.

„Vítej u nás a posaď se k našemu stolu," ukázal jsem na volnou židli.

Malcolm už chtěl odejít, ale zdržel jsem ho, chtěl jsem, aby si zprávy od krále vyslechl taky.

„Catriono, přines jídlo a pití pro našeho hosta. Díky," oslovil jsem právě procházející služebnou.

„Jistě, pane."

Posel se posadil, já mu nalil víno do svého poháru a podal mu ho.

„Napij se, ať spláchneš prach z cesty a pověz nám s jako zprávou tě král posílá," šel jsem rovnou k věci.

Camron s Alexem si ho zvědavě prohlíželi, Willow měla v očích strach a já byl přesvědčený že to, co nám král vzkazuje, se nikomu líbit nebude.

Posel vypil víno jedním lokem a poprosil o ještě jeden pohár. Naplnil jsem mu ho tedy ještě jednou.

„Povídej, začínám být netrpělivý."

Podíval se mi do očí, ale brzy pohledem uhnul.

„Král vás potřebuje, sire Nerdgarde."

Zatnul jsem zuby a ruce v pěst. Kolem krále jsou stovky mužů a on chce zase mě, tohle není dobrý.

Posel pokračoval.

„Jsem na cestě bez přestávky, jen jsem po cestě měnil koně, abych tady byl co nejdřív. Schyluje se k boji a král vás chce mít po svém boku."

Willow vykřikla. Podíval jsem se na ni. Rukou si kryla ústa a z očí jí tekly slzy. Kluci byli rychlejší, vyskočili a každý ji objal z jedné strany, aby jí dodali odvahu. I jejich tváře ovládal strach. Objal bych Willow, ale kolem už nebylo místo a na druhou stranu by určitě vycítila můj vztek, který se pomalu plížil mým tělem. Nechtěl jsem někam odjíždět, ne teď, když se nám mělo brzy narodit dítě. Chtěl jsem tady být s ní a pro ni, ne kosit nepřátele krále. Neměl jsem však na vybranou a to bylo to, co mě na nastalé situaci štvalo nejvíc.

Když jsem byl mladší, do boje jsem se těšil. Už bych seděl na koni a rychle vyrážel vstříc válečné vřavě. Byl jsem přeci žoldák a voják, který plnil rozkazy, byl jsem k tomu vycvičen. Postupem času, když jsem začal o válkách o moc, území a bohatství přemýšlet, začínal jsem mít pochybnosti. Kdo měl hodně, chtěl ještě víc a neštítil se ničeho, aby svého cíle dosáhl. Války byly, jsou a budou, o tom není pochyb. Nejsem blázen, abych si myslel, že se panovníci a jim podobní poučí. Jen jsem to nechápal. Tolik zbytečně prolité krve, zmařených životů a bídy, která s tím šla ruku v ruce. Pomalu a jistě jsem dospěl k přesvědčení, že životů jsem už ukončil dost a začal přemýšlet nad tím, že se usadím. Je vidět, že ani to nepomohlo. Měl jsem toho už plné zuby...

Byl jsem myšlenkami mimo, zatím co mě ostatní pozorovali.

„Jaké jsou tedy rozkazy?" zeptal jsem se.

Díky královu rozkazu...Where stories live. Discover now