Díky královu rozkazu...

23

Hlavou jsem naznačil Malcolmovi a Haroldovi, aby šli za mnou. Vešli jsme dovnitř.

Harold rukou ukázal, že pohlídá a obhlídne prostor pod schodama, já a Malcolm jsme šli pomalu nahoru.

Asi v polovině schodiště jsem uslyšel výkřik, který patřil Willow. I když byl plný strachu, já se usmál. Znamenalo to, že je Willow naživu. Hned na to jsem slyšel smích Regholda, který zněl naprosto šíleně, ten zkurvysyn se nejspíš zbláznil a o to byl nebezpečnější. Podívali jsme se na sebe s Malcolmem a pokračovali nahoru.
Dveře do pokoje byly zavřené, opatrně jsem vzal za kliku, ale nešly otevřít. Nezbylo mi nic jiného, než je vykopnout. Zub času, už nadělal velké škody, takže dveře se rozlétly a rozpadly se, ani jsem nemusel použít velkou sílu.
Vběhl jsem dovnitř a hned proti mně provedl výpad poslední z Regholdových mužů, kteří měli tu smůlu, že šli do únosu se svým pánem. Lehce mě škrtl mečem po tváři, ale to bylo to jediné na co se zmohl, protože ve stejné chvíli už jsem ho nabodl na svůj meč. Koukal se dost překvapeně, tak jsem se na něj zamračil a meč z něj vytáhl. Se žuchnutím spadl na zem. Malcolm ho pak odtáhl stranou, aby nám jeho mrtvola nepřekážela uprostřed pokoje. Vypadalo, že Reghold ještě nezjistil, že tam jsme. Otočil jsem se k posteli a na malý okamžik jsem se setkal s pohledem s Willow. Krev se mi vařila v žilách a vztek vibroval každou mojí buňkou, ale pro ten okamžik jsem na své tváři vyloudil úsměv, který patřil jen mé milované. Srdce se mi sevřelo úzkostí, když jsem ji uviděl.

Megan byla přivázaná na židli v rohu místnosti, v puse měla roubík. Byla vystrašená, ale strach vystřídala úleva, když nás uviděla. Malcolm k ní spěchal, aby jí sundal roubík a vysvobodil z pout. Tohle všechno jsem zahlédl koutkem oka, když jsem spěchal, abych pomohl Willow.

Stál jsem Regholdovi za zády, v nohách špinavé postele. Reghold seděl obkročmo na Willow a snažil se ji znehybnit, smál se u toho a ten smích nevěstil nic dobrého. Ten chlap se opravdu pomátl na rozumu. Willow měla přivázané ruce, každou na jedné straně postele, takže se jimi nemohla bránit. Nohy měla uvězněné pod tím bastardem, ale pokoušela se kroutit alespoň tělem. Síly jí už evidentně docházely. Šaty na sobě měla roztrhané. Ve chvíli, kdy se Reghold rozmáchl, aby mohl Willow udeřit do obličeje, a podle toho co jsem viděl, by to nebyl první úder, jsem mu jednou rukou jeho ruku chytil. Willow se na mě usmála, já úsměv opětoval, tak rád jsem viděl, že je naživu. Ve stejné chvíli, kdy jsem mu chytal ruku, jsem ho druhou chytil za vlasy a silou jsem mu zvrátil hlavu dozadu. Sklonil jsem se a do ucha jsem mu řekl ledovým hlasem: „Jdu si pro svou ženu!"

Pak jsem ho z Willow strhnul, až se rozplácl na podlaze.

„Vstávej!" zařval jsem.

„Mohl jsem tě zabít hned, ale to bys měl lehkou smrt. Budeš škemrat o život, než s tebou skončím."

Reghold se zvedl. Ve tváři měl kromě šílenství i vepsaný údiv.

„Jak jsi to zjistil, že jsme tady?"

Chtěl získat čas, asi čekal, že mu někdo přijde na pomoc.

„Tvoji pohůnci si nevšimli svědka celého únosu a ten běžel hned za mnou. A jestli čekáš, že tě teď někdo z nich přijde bránit, tak s tím nepočítej. Všichni se už smaží v pekle a když už jsme u toho, brzo tě pošlu za nima."

Hodil jsem mu jeden svůj meč.

„Tak se ukaž, jestli si troufneš i na chlapa, nebo jen na neozbrojenou ženu."

Malcolm už mezi tím osvobodil Willow a půjčil jí svůj kabátec. Všichni tři teď stáli v rohu, Megan držela Willow kolem ramen a Malcolm je obě dvě chránil vlastním tělem, kdyby náhodou napadla Regholda nějaké levárna. Meč měl nachystaný v útočné pozici.