Díky královu rozkazu...

29

Willow měla polštář z mého ramene, jednou rukou mě objímala přes hrudník, nohy propletené s mými. Za celý život jsem nepoznal lepší probuzení. Trochu jsem se posunul níž, Willow se zavrtěla, ale spala dál. Políbil jsem ji do vlasů a hladil ji po zádech. Zavřel jsem oči a přemýšlel jsem, jak se můj život od základů změnil. Jak jsem se změnil i já. Už jsem nebyl tak vznětlivý a vzteklý jako dřív, dokázal jsem se mnohem líp kontrolovat a díky Willow jsem se naučil, že někdy člověk pochodí mnohem líp, díky vlídnému slovu, i když se jedná o rozkaz. Lidem v panství, se žilo po smrti Abotta mnohem lehčeji a já v tom zdárně pokračoval. Zamračil jsem se, když jsem si vzpomněl na vesnici, kterou do své smrti spravoval Reghold. Snad se nám podaří, aby se měli lidi stejně dobře, jako ti u nás.

„Nad čím přemýšlíš, Angusi, že se tak mračíš?" zeptala se mě Willow, která se vzbudila.

Usmál jsem se na ni.

„Na správu Regholdova majetku."

Willow se usmála, znala mě líp, než já sám sebe. Moc dobře věděla, že si neodpočinu dřív, než bude tenhle králův rozkaz, a myslím, že rozkaz se tomu říkat dalo, neměl jsem vůbec na výběr, tak než bude k mé spokojenosti a hlavně ke spokojenosti vesničanů, splněn. Pak se Willow vytáhla výš a políbila mě.

„Pomůžu ti. Budeš to mít rychleji vyřízené a budeme tak moc být více spolu," zadívala se na mě, „teda, jestli budeš chtít," dodala a čekala na odpověď.

„Myslím, že mou odpověď znáš, má krásná, šikovná, statečná ženuško. To víš, že budu chtít. Jsem rád, ve tvé blízkosti."

Willow má slova očividně potěšila. Věděl jsem, že těch pár dní, co jsem byl u krále, bylo pro ni k nevydržení.

„Nemáš chuť, ještě před snídaní, na malé protažení těla?"
Vzpomněl jsem si na meč, který jsem jí koupil.

Willow kývla, ale malé protažení těla si vysvětlila jinak, než jsem původně zamýšlel. No a já jsem jí to nevyvracel, byl bych blázen, kdyby ano. Kdybych jednou stál před rozhodnutím, jestli bych vášnivou noc v náručí své ženy, vyměnil za dlouhý život bez ní, jednoznačně bych volil vášnivou noc, protože bez ní, by už můj život neměl žádný smysl. Willow byla vášnivá a smyslná a objevovat s ní všechny možnosti, které nám společné chvíle v objetí umožňovaly, bych nevyměnil za všechny poklady světa. Ona byla mojí součástí, bez ní už bych teď byl jen tělo bez ducha, prázdná schránka bez života.

„Tohle protažení těla, bylo mnohem lepší a zábavnější, než to, které jsem původně zamýšlel, má lásko," řekl jsem jí, když jsme pak leželi zpocení, ve vzájemném objetí.

„Hm a jaké?"

„Mám pro tebe ještě jeden dárek a chtěl jsem ho vyzkoušet."

Willow se posadila, oči jí zářily.

„Dárek?"

„Ano," pustil jsem ji a vstal.

Z truhlice jsem vyndal meč, zabalený v jedné mé košili.

„Tady. Doufám, že se ti bude líbit." Podal jsem jí balíček.

Willow vybalila meč z košile a dívala se na něj, tedy přesněji na pouzdro, ve kterém byl zastrčený. Prsty přejela obdivně po rytině listů. Pak si prohlédla jílec a kameny zasazené v jeho hlavici. Vzala meč do ruky a pomalu ho vytáhla z pochvy, kterou odložila stranou. Postavila se a zlehka zkusila pár švihů. Byl to pohled, pro který bych umíral. Zatajil se mi dech, vidět Willow s mečem v ruce, se šťastným pohledem ve tváři, v rouše Evině, bylo nepopsatelně úžasné a já si ten obrázek své ženy, vtiskl hluboko do paměti. Zasunula meč zpátky a šla ke mně.