Díky královu rozkazu...

41

Po ošetření bodné rány na mém ramenu, dostalo i stehno, náležitou péči. Zkusil jsem vstát a udělat pár kroků, ale noha mě ne a ne poslouchat. Bolest vystřelovala do všech stran a já proklínal králova felčara. Rameno na tom nebylo o moc líp, snažil jsem se, abych s ním moc nehýbal. Cítil jsem se jako stoletý stařec. Únavou se mi zavíraly oči.

„Měl by sis odpočinout," radil mně Harold.

„Není nejvhodnější doba na odpočinek."

„Jestli si ale neodpočineš, moc platnej nám nebudeš. Obejdu naše vojáky a budeme mít oči i uši nastražené. Kdyby se k něčemu schylovalo nebo se něco dělo, dáme ti vědět," snažil se mě přesvědčit Harold.

Musel jsem mu dát za pravdu, tělo už si o odpočinek říkalo.

„Dobře tedy."

Dobelhal jsem se k posteli a opatrně se na ni svalil. Meč jsem opřel po straně o postel, aby byl po ruce. Dýku jsem vytáhl z boty, položil ji vedle sebe a rukou jsem ji zakryl. Teď jsem měl pocit aspoň trošky bezpečí, kdybych si musel nenadále bránit život. Jeden nikdo neví. Ušklíbl jsem se nad touhle situací. Bezpečno nebylo ani na jedné straně hradeb, jaká ironie.

------------------------------------------------------

Pozoroval jsem Willow, na tváři se mi usadil spokojený úsměv. Oblečená byla alá William, ale vlasy neměla zakryté. Díky větru, který vál a který s sebou nesl kouř z ohně, jí vlasy poletovaly kolem hlavy. Willow se je snažila zachytit, ale nedařilo se jí to. Zakřičela a mně zatrnulo. Tohle nebyl hlas mé ženy. Rozhlížel jsem se kolem, ale nikoho jiného jsem neviděl. Willow se na mě otočila a usmála se. Tasila meč a pomalu se ke mně blížila. Byla nádherná. Začali jsme se zlehka oťukávat, smrad z ohně sílil. Meče zvonily a to bylo sakra dost divné, protože oba dva jsme je teď drželi v bojové pozici. A zvuk kovu na kov se ozval znova. Tady něco nehraje, blesklo mi hlavou a chtěl jsem dovést Willow do bezpečí. Kouř mě štípal v očích a špatně se mi dýchalo. Willow zmizela, nemohl jsem jí nikde najít.

„Willow!" s výkřikem jsem se probudil a prudce se posadil na posteli.

Srdce mi bušilo tak silně, že jsem si myslel, že mi snad z hrudi vyskočí. Byl jsem zpocený a chvíli trvalo, než mi došlo, že to byl jenom sen.

Ovšem ne všechno se mi zdálo. Pokoj byl plný kouře, který se dovnitř dostával oknem. Spolu s kouřem se ke mně nesl i zvuk boje, který právě někde probíhal. Vyskočil jsem z postele, dýku vrátil do boty a popadl meč. Vyřítil jsem se z pokoje, schody bral po dvou, bolest těla jsem se snažil ignorovat, teď na ni nebyl čas. Jen tak tak jsem se vyhýbal rozespalým obyvatelům hradu, kteří se motali po chodbách a snažili se s hrůzou v hlase zjistit, co se děje.

„Vraťte se do pokojů," řval jsem na ně a bylo jenom na nich, jestli mě poslechnou.

Seběhl jsem schody a vyběhl ven postranním vchodem, který vedl přímo na ochoz na vnitřních hradbách. Přehlédl jsem okolí. Hořely stáje, lidé už začali s hašením a snažili se uklidnit zachráněné koně. U první brány leželo pár mrtvých nebo raněných vojáků, brána byla dokořán. Most byl prázdný, ale na nádvoří za ním bylo plno. Králův hrad měl ještě jedny předsunuté hradby a právě u nich se vedl boj o hlavní bránu a padací most za ní. Vzbouřenci chtěli ven, bylo jim jedno, že tam čeká Loch se svou armádou, chtěli se vzdát a jak měl v plánu lord Falkern, možná i vyjednávat. Byl jsem si jistý, že na vyjednávání nedojde, protože Lochova armáda měla toho vyčkávání nejspíš plné zuby a tak trochu toho rozptýlení by jim přišlo vhod.

A když já jim dopoledne nabídl, že můžou následovat Falkerna za hradby, nikdo nechtěl. Ušklíbl jsem se.

Situace nebyla dobrá, už jen zmatek, kdo je na jaké straně, stěžoval boj. Seběhl jsem na nádvoří a naskočil na prvního koně, který se mi připletl do cesty, abych byl u brány rychleji. Hned jsem toho zalitoval, kůň, ještě vyděšený z ohně se vzepjal a málem bych spadl, kdybych se nedržel za jeho hřívu. Pokusil jsem se ho zklidnit, ale moc to nešlo. Ještě dvakrát se mě snažil shodit, než se tryskem vydal na cestu. Naštěstí tím směrem, kterým jsem mířil i já. Měl jsem víc štěstí než rozumu, za tenhle způsob, jakým jsem se dostal do ohniska boje. Vrata brány byly dokořán, první ze dvou kovových mříží byla nahoře, ta druhá o pár metrů dál se právě nahoru vysouvala. To není dobré. Modlil jsem se, aby se Lochova sebranka přidala do boje co nejpozději. S hrůzou jsem si všiml, že padací most je na cestě dolů. A sakra, jestli se jim to podaří, hrad padne. Mým prvním cílem bylo spustit zpět mříže. Zrádci to měli dobře vymyšlené. Zatím co dva ovládali rumpál, ostatní jim, ve větším počtu, dělali zeď.

Harold měl nejspíš stejný plán jako já a tak jsem mu šel na pomoc. Nejdřív jsem poslal k čertu dvě svině, které se na mě vrhly. Jednomu jsem mířil na krk, takže mě neminula sprcha krve z proťaté tepny. Druhému jsem probodl břicho a přidal ránu do spánku jílcem meče.

„Bacha za tebou!" zařval jsem na Harolda.

Ten se na poslední chvíli otočil a vykryl ránu, která by mu přinesla smrt. Na jeho pohybech byla vidět únava. Vyhnul se dalšímu útoku, ze kterého mu na tváři zůstal hluboký šrám. Jakoby ho to posílilo. Stačily dvě rány a protivník ležel na zemi.

Padací most byl dole. Přístup do hradu byl volný. Z dálky se hnali Lochovi vojáci se svým králem v čele.

Přeživší zrádci se s vítězným pokřikem rozeběhli ven.

Něco mi prosvištělo vedle ucha. Šíp.

„Kryjte se!" to už ale o nich věděli všichni, někteří na vlastní kůži.

Jediné, jak tohle zastavit, bylo zvednout padací most. Vylezl jsem ze svého úkrytu a chytil za krk utíkajícího vojáka.

„Za zradu zaplatíš, budeš můj štít," a z části schovaný za ním, jsem se blížil k rumpálu od padacího mostu.

Ke konci už jsem ho spíš nesl, jeho tělo zachytilo hodně šípů, které mířily na mě. Posloužil mi dobře. Zabral jsem, ale šlo to pomalu, sil už mi moc nezbývalo. Vedle mých rukou se objevily ještě jedny. Pomoc přišla akorát včas. Padací most se začal zdvíhat a první Lochovi vojáci, kteří na něj naskočili, právě sjížděli dolů.

„Most se musí zvednout i kdyby nás to mělo stát život!" sykl jsem přes rameno na muže, který mi pomáhal.

Konečně se někdo ujal i obsluhy padacích mříží. Obě šly naráz dolů. Vše se seběhlo rychle a tak čtyři Lochovi vojáci zůstali uvěznění na prostoru mezi nimi. Padací most byl zvednut a tím vchod do hradu zabezpečen.

Klečel jsem a sbíral sílu, abych mohl vstát. Nyní jsme zvítězili, ale co bude dál? Počet vojáků, kteří stojí za svým králem, se zase snížil. Otevřít brány a vyjít do boje s Lochem, by byl akt čistého šílenství. A čekat? V tuhle chvíli, v tom pro mě, nebyl rozdíl. Opřel jsem se o meč, abych vstal, když v tom se ke mně natáhla ruka, která mi pomáhala zvedat most. Ani jsem mu nepoděkoval, uvědomil jsem si. Ruku jsem přijal a i když to s pomocí šlo ztěžka, přece jen jsem se postavil. Brada mi klesla údivem, protože jeho, bych vedle sebe nečekal. Myslel jsem, že je v bezpečí uvnitř hradu.

„Do prdele, co tady děláte?" mračil jsem se.

Všichni se na mě nevěřícně dívali. Věděli, že mě má v oblibě, ale tohle bych si dovolovat neměl. I já to věděl, ale dřív jsem jednal, než přemýšlel.

„Zbláznil jste se? Vždyť vás mohli zabít!" už první větou jsem útočil na jeho trpělivost a i tak jsem, ke svému údivu, v útoku pokračoval.

K překvapení všech se začal smát. Já nad tím jen kroutil hlavou. Čím víc jsem já hlavou kroutil, tím víc se on smál.

„Nechtěl jsem se nechat připravit o tu zábavu a děkovat za pomoc s bránou nemusíš. Rádo se stalo," řekl, když se přestal smát a na to mě poplácal po ramenu. Otočil se a odcházel.

„Díky za pomoc, můj králi," zavolal jsem na něj.

Král se otočil. Udělal jsem pukrle.

„Jsi nevychovaný spratek a barbar. Opovrhuješ společenskými pravidly a já myslel, že tě manželství změnilo, spletl jsem se," mířil zpátky ke mně.

Všichni ustoupili a čekali co bude. I mně blesklo, že tohle jsem už asi přehnal, ale rozhodně jsem se nehodlal omlouvat.

Král se zastavil na krok přede mnou, chytil mě rukou za košili a se slovy:"Ale stejně jsem rád, že jsi tady," mě objal. Na to mě pustil, otočil se a odcházel.

„Jdu uklidnit královnu," ještě zavolal.

Jeho nadšení, že jsem tady, jsem nesdílel. Já chtěl být doma.