Díky královu rozkazu...

21

Na nádvoří už bylo plno, každý se o pána strachoval.
Na vysazených dveřích, které posloužily jako nosítka, vynesli Anguse do ložnice. Díky bohu, že byl v bezvědomí, nejspíš by se za svoji bezmoc a nemohoucnost dost styděl.

Megan s Malcolmem dojeli chvíli po nich a oba hned zamířili za Willow a Angusem do pokoje.

Malcolm pomohl svého přítele svléknout a pak sešel dolů a čekal, spolu s ostatními, až jim přijde Megan říct jak to s ním vypadá.

----------------------

Mlha, se na chvíli rozestoupila a já zase nabyl vědomí. Ránu na hlavě jsem měl zašitou a zavázanou. Teď mi Willow mazala nějakou mastí naražená žebra, když si všimla, že jsem se probral.

„Angusi, jak se cítíš?"

Pokusil jsem se usmát.

„Nestojí to za nic, ale dostanu se z toho."

Snažil jsem se tomu i věřit, bylo mi opravdu mizerně. Teď, když jsem s Willow zažíval ty nejkrásnější chvíle, jsem skončil v posteli. Proklínal jsem ten nápad, že si dáme závod.

„Máš pořádnou modřinu na boku a žebra jsou naštěstí jen naražená, namazala jsem ti je hojivou mastí, mělo by se ti za pár dní ulevit. Větší starost mi dělá tvá hlava. Ránu jsem zašila a vyčistila. Byla to pořádná šlupka. Budeš teď muset jen odpočívat a nevstávat z postele, dokud nebudeš v pořádku."

„Věř mi, že v posteli zůstanu rád."

Zavřel jsem oči a okamžitě po mně sáhla mlha.

Když jsem se probral příště, Willow mi řekla, že jsem byl mimo dva dny. Usmívala se, ale starost o mě, měla vepsanou ve tváři, oči od pláče celé červené.

„Jsem moc ráda, že si se zase probral, už jsem měla strach. Co hlava?"

„Je to mnohem lepší, lásko moje, hučení včel se vytratilo, teď mě jen bolí, ale i to určitě brzy přejde."

„Máš hlad?"

„Nevím."

„Měl bys něco sníst, dojdu do kuchyně. Hned jsem zpátky."

Na to Willow odešla. Pokusil jsem se pohnout, mé tělo protestovalo, žebra dala o sobě vědět a hlava taky.

„Zatraceně," ulevil jsem si nahlas.

Willow se vrátila.

„Za chvíli ti přinesou silný slepičí vývar. Pojď, pomohu ti se posadit."

Byl to dost namáhavý výkon, ale nakonec jsem seděl, opřený o čelo postele, záda podložená polštářem, stejně tak i hlavu. Ta se mi točila, ale po chvíli se pokoj točit přestal a zůstala jen tepavá bolest ve spáncích. Willow, využila čas a znova mi opatrně namazala žebra mastí. Megan přinesla misku polévky a pohár piva.

„Pěkně jste nás vystrašil, jsem ráda, že už jste vzhůru."

„Já taky, Megan."

Willow si sedla na postel a začala mě krmit. Nejdřív mě to štvalo, copak jsem malé děcko, ale když se u toho tak pěkně usmívala, vydržel jsem. Nakonec jsem byl rád, musel jsem si přiznat, že sám bych to nedal. Polévka byla vynikající a já postupně zjišťoval, že jsem byl pěkně hladovej. Do piva, mi Willow kápla pár kapek z tajemné lahvičky.

„Co je to?"

„To je jen bylinkový odvar proti bolesti, uleví se ti."

To, že mě to i uspí, mi ale neřekla. Do půl hodiny jsem spal jako mimino.

A tak to šlo i další dny. Spal jsem, jedl jsem a zase spal.

Desátý den, jsem už měl ležení plné zuby. Byl jsem sám a tak jsem se rozhodl, že zkusím vstát, věděl jsem, že by byla Willow proti. Posadil jsem se a nohy dal dolů z postele. Žebra mě ještě bolela, ale dalo se to vydržet. Hlava zatím dala pokoj. Pomalu jsem se postavil, ale raději jsem se přidržoval sloupu u postele. Zkusil jsem udělat pár kroků a zjistil, že to jde docela dobře. Usmál jsem se, Willow už mě v posteli neudrží. Síla se mi vracela a já byl rád, postel jsem na dlouhou dobu nechtěl ani vidět, tedy jen v případě, že by v ní nebyla Willow se mnou.

Měl jsem na sobě jen košili a tak jsem se pomalu oblékl a obul, abych mohl vyjít ven a podívat se, kde je moje milovaná ženuška a překvapit jí tak. Ve chvíli, kdy jsem si oblékal kabátec, někdo zabušil na dveře.

„Dál."

Dovnitř vpadl Malcolm. Už z výrazu v jeho tváři jsem poznal, že se něco děje.

„Proč nejsi v posteli, Angusi?"

Mávl jsem rukou.

„Co se děje?"

„Willow je v nebezpečí, beru chlapy a jedeme ji..."

Krev mi ztuhla v žilách, jedním skokem jsem byl u Malcolma a chytil ho oběma rukama za ramena.