Zaslechl jsem přijet auto.
„Co se děje?" Zeptala se. Otočil jsem se směrem ke dveřím...„Obleč se." Řekl jsem a slezl z ní. Tak tomu říkám správné načasování. Řekl jsem si a odešel z pokoje.
Seběhl jsem schody a otevřel dveře. Stála tam Rose a chtěla zazvonit. Po tváři jí stékaly slzy a pod očima byla černá od řasenky. V ruce svírala papírový kapesník a koukala na mě skleslým pohledem.
„Rose. Co tady děláš? Máš být předci v Austrálii." Vychrlil jsem na ní. Rose je moje mladší sestra. Už jako malý jsme se navzájem podporovali. Mnozí děti se nenávidí, ale mi dva...byli jsme spolu prakticky pořád. Odletěla do Austrálie za svým přítelem. Takže chyba bude tam.
Rose se rozbrečela ještě víc a skočila mi do náručí. Přivezl jí taxík, tak ten počká. Vzal jsem ji do náručí a donesl na pohovku.
Posadil jsem jí a podal krabičku s kapesníky. Okamžitě si jich několik vytáhla a vysmrkala.
„Tak co se děje?" Zeptal jsem se.
„On mě podvedl." Cože?
„Jak to víš?"
„Přišla jsem z práce dřív a našla je v naší posteli." Slovo NAŠÍ zdůraznila. Objal jsem jí. Věděl jsem že je to šmejd, ale tohle jsem vážně nečekal. Nechtěl jsem jí kdysi říkat že to takhle může dopadnout, protože jí to říkal každý, ale měl jsem se jí to snažit rozmluvit.
„Nemohla jsem tam zůstat ani minutu." Řekla a zachumlala se do mé náruče. Dal jsem jí pusu do vlasů a okamžitě bylo vidět jak si oddychla.
„Mám tě ráda." Řekla. Vždy když jsme si to řekli, věděli jsme, že jsme si blíž a můžeme mluvit o svých problémech. Je to divný, ale v podstatě je to takový "gesto" jako že jsem tu, abych se ti svěřil.
„Já tebe taky." Sakra. Na schodech se mihnul stín směřující k pokojům. Ona nás slyšela.
„Do háje." Zaklel jsem a Rose okamžitě zpozorněla. Sedla si a já se rozběhl ke schodům.
Vyběhl jsem do patra a běžel do pokoje, kam jsem jí předtím uložil. Rozrazil jsem dveře...Není tu?...Ani ty šaty tu nejsou. Vběhl jsem do koupelny. Tam taky nebyla.
Seběhl jsem dolů a zamířil ke dveřím. Vyběhl jsem před branku. Byly tam vyskládané kufry a taxík byl pryč. Vzal jsem kufry a odnesl je.
Přišel jsem do obýváků a tam na mě Rose koukala s vykulenými oči.
„Co to bylo?"
„To nic." Řekl jsem.
„Odnesu ti věci do pokoje." Kývla a zase si sedla.
Když jsem odnesl zavazadla do jiného pokoje, vrátil jsem se do pokoje Eileen. Na posteli byl lísteček...neměla jsem ti věřit, táhni k čertu...Do prdele! Zaklel jsem si a kopl do postele.
„Co se děje?" Otočil jsem se. Ve dveřích stála Rose a čekala na vysvětlení.
„Promiň. Měl jsem těžký den. Běž si vybalit." Řekl jsem jí a odešel.
Zbytek dne jsem strávil ve své pracovně. Mezitím na mě Rose několikrát volala, abych se šel najíst, ale hlad jsem neměl, takže jsem jí odmítl a radši hrál na klavír. Přitom jsem přemýšlel na Eileen a na to jak jí to vysvětlím.