Wiliam si konečně sundal helmici a z pod ní vyklouzla záplava dlouhých, kaštanově hnědých vlasů, které se kroutily v přírodních vlnách a končily kdesi hluboko na zádech. Šátek, který zakrýval levé oko, teď ležel na stole a lady Willow chvíli mrkala, aby oko přivyklo zpět světlu. Delší a rozšklebenější jizva se táhla kousek z pod oka přes tvář až na spodní čelist, druhá o dost slabší a kratší, ji z části kopírovala asi o centimetr vedle.
Zíral jsem na ni s otevřenou pusou a vypadal nejspíš jako blázen. Jak to, že mě to nenapadlo? Jak jsem mohl být tak slepý? Jak to, že jsem to nepoznal? Ptal jsem se v duchu sám sebe.
Zvedla hlavu, aby se mi mohla podívat do očí. Krásnější modré oči jsem zatím ještě neviděl. Měly barvu modré oblohy za letního dne, kolem zorniček s tmavším odstínem. K tomu všemu je lemovaly dlouhé, husté, černé řasy. Byl jsem z toho jediného pohledu ztracený. Nevěřil jsem na lásku na první pohled, ale ta mě teď dostala, naprosto nepřipraveného.
„Teď už mi dáte ten dopis od krále?"
Mlčky jsem jí ho podal. Nevěděl jsem co říct. Musela se cítit dost mizerně, když jsem ji vzal vše, co bylo do té doby její. Otočil jsem se Malcolma, který taky na tu proměnu koukal s otevřenou pusou jako já.
Lady Willow si stoupla ke krbu, kde hořel oheň, rozlomila na dopise královskou pečeť a začala číst. Všichni jsme ji pozorovali a správce mě občas probodl pohledem. Díval jsem se na ni a byl jsem uchvácený její štíhlou postavou, kterou jsem před tím, v domnění, že je muž neviděl. Jejími kaštanovými vlasy, do kterých se jí odráželo světlo z ohně, i profilem jejího obličeje. Párkrát spustila ruku s dopisem podél těla a zavrtěla hlavou, vždy ale začala číst dál. Nakonec se opřela rukou o krbovou římsu, lehce se nahrbila a dívala se do plamenů. Netrvalo dlouho a narovnala se v zádech. Zvedla hlavu a otočila se na mě. Pomalým krokem došla až ke mně.
„Král mi všechno v dopise vysvětlil," pokrčila rameny.
„Chtěla jsem od něho pomoct, ale tohle..." rozhodila zoufale rukama.
„Dal mi velkoryse na vybranou. Buď se stanu vaší ženou nebo odejdu do kláštera. Po všech těch trpkých letech jsem si to tady zamilovala a nehodlám to tu jen tak opustit. Takže ano, stanu se vaší ženou. Král to tak chce. A královna taky."
Složila dopis.
„Půjdeme ven a oznámíme to ostatním, mají právo to vědět."
A tak jsme šli. To, že jim chce jejich paní něco oznámit, se rozkřiklo rychlostí blesku, takže zanedlouho byli všichni na nádvoří.
„Poslouchejte pozorně. Z vůle krále, připadá Abottovo panství, veškerý majetek a državy, tady siru Angusovi Nerdgardovi, on je jejich novým majitelem. Od teď je to Nerdgardovo panství. Prosím vás, buďte všichni jakkoli nápomocní, siru Nerdgardovi a ulehčete mu převzetí."
„A co bude s vámi, lady Willow?" ozvalo se z davu.
„Lady Willow se stane mojí ženou. Je to králova vůle a já ji nechci za žádnou cenu o panství připravit, ani ji odsud vyhnat," odpověděl jsem na vyřčenou otázku já.
Davem to zahučelo.
„To je všechno, můžete se rozejít po své práci," řekla Willow a otočila se na mě.
„Mám jen jednu podmínku, sire Nerdgarde. Mohlo by ke sňatku dojít ještě dnes večer? Lord Reghold se tady určitě brzy objeví a tím by mu bylo doufám jasné, že jeho plány jsou jednou pro vždy v háji."
„Tak rychle? To jsem nečekal, ale je-li to vaše podmínka nebo přání, jsem pro. Máte pravdu, že tím taky vypálíme tomu de..., tomu bídákovi rybník."
„Děkuju, sire Nerdgarde."
„Jestli by vám to nevadilo, dal bych přednost Angusovi. Nemohu si na oslovení sire, zvyknout."
„Dobře, Angusi."
„Myslím, že byste si měla jít odpočinout, bylo toho na vás dost."
Chtěli jsme se vrátit do hradu, ale zastavil nás otec Callum.
„Po večeři bude mše za mrtvé."
„Ano, otče Callume."
„Určitě jste slyšel, že jsem novým majitelem tohoto panství. Jsme oba, já i lady, figurkami v králově hře. Je to jeho vůle. Lady Willow dostala na vybranou, buď se stane mojí ženou, nebo půjde do kláštera."
Otec Collum vytřeštil oči: „Do kláštera?"
„Nebojte se otče, vybrala jsem si tu první možnost."
Otci Callumovi se evidentně dost ulevilo. Při vhodném okamžiku se budu muset zeptat, proč byl z toho tolik nešťastný, že by lady vstoupila do řádu.
„Mohl byste nás po mši sezdat? Je to jen formalita, nechceme kolem toho dělat nějaký poprask."
„Tak narychlo? A po mši za mrtvé?"
„Otče Callume, víme, že je to narychlo, ale všechno, co se dnes semlelo, bylo jenom díky lordu Regholdovi a jeho umíněnosti se se mnou oženit, což ani já, ani král nechceme. Tím sňatkem ho jednou pro vždy přesvědčíme, že má smůlu."
„Dobrá, ale radost z toho nemám. Udělám to jedině proto, že před ním budete v bezpečí."
„Děkujeme," řekli jsme oba najednou.
Otec Callum se odebral do kaple a my do hradu. Než jsme tam stačili dojít, vrátila se Megan z vesnice a přivezla s sebou dvě rodiny. Hned se jich ostatní ujali. Willow se ode mě odpojila a šla k nim. Díval jsem se, jak s nimi mluví, ptá se co ve vesnici a poslouchá, co jí Megan vypráví. Jak dodává odvahu všem, kteří našli přechodné útočiště na hradě. Pak něco Willow říkala Megan a podle toho, jak nevraživě na mě Megan občas koukla, jsem pochopil, že ji seznamuje s nastalou situací. Najednou Willow trochu zavrávorala, ale neupadla, stačila se zachytit povozu. Megan k ní hned přiskočila a zároveň na mě mávla rukou, abych přišel k nim. To ani nemusela, už jsem k nim pospíchal.
„Co se děje?" chtěl jsem vědět.
„Bylo toho na moji paní od rána trochu moc, nemyslíte? Je unavená a musí si odpočinout. Doprovoďte ji do hradu, já si vezmu své věci a půjdu za vámi."
„Zvládnu to sama," odstrčila mě Willow, když jsem jí chtěl pomoct.
„Dobrá, ale půjdu vedle vás, jen tak pro jistotu."
Po pár krocích znova zavrávorala, zachytil jsem ji.
„Ponesu vás."
Odstrčila mě.
„To ať vás ani nenapadne, zvládnu to sama."
„No dobrá."
Měl jsem o ni strach. Jo, už jsem se bál tolikrát, že to nedokážu na prstech spočítat, ale tohle bylo něco jiného, něco mnohem intenzivnějšího. Nechtěl jsem ji ztratit, jo věděl jsem, že mě nejspíš nenávidí za to všechno co spískal král, ale taky jsem poprvé od té chvíle, co jsem se stal majitelem tady toho všeho, byl za to rád, protože bych lady Willow nikdy nepoznal. Ve skrytu duše jsem doufal a přál si, aby někdy později a já byl ochotný čekat, tak aby mě přestala nenávidět a třeba...fantazíroval jsem.
Willow se náhle zastavila, podívali jsme se na sebe. Byla bledá.
„Já..."
Víc už mi říct nestihla, protože ztratila vědomí. Zachytil jsem ji a v náručí nesl do hradu. Megan nás předběhla a ukazovala mi cestu.
V pokoji jsem ji položil na postel.
„Potřebujete pomoct?" zeptal jsem se, i když jsem neměl tušení, co bych měl dělat.
„Tady," podala mi Megan složený kus látky.
„Namočte to, tamhle na stole, je ve džbánu voda."
Udělal jsem to. Megan se zatím pokoušela dostat Willow z drátěné košile.
„Pomůžu vám."
Megan se na mě podívala.
„Už jsem to dělal tolikrát, pomáhal jsem svlékat žoldáky na bojišti kvůli ošetření."
Kývla hlavou a já tím pádem dostal svolení.
Když byla košile dole, na čelo jsem Willow přiložil mokrý kus látky. Jen jsem doufal, že to tak Megan myslela a nechtěla to na něco jiného. Ještě jsem povolil knoflíky na kabátci a z toho co jsem uviděl, se mi na chvíli zatavilo srdce. Bílá košile pod kabátcem, byla na boku zbarvená krví.
„Sakra," ulevil jsem si a roztrhl košili, abych viděl na ránu pod tím.
„Co to děláte? Vy jste..." už mě chtěla Megan nadávat, ale všimla si krve na košili.
„Proboha..."
Já už zkoumal ránu a zjistil jsem, což se mi ulevilo, že je to jen lehké povrchové zranění.
„Díky bohu, není hluboká."
„Ta noha vypadá hůř. Já jí říkala, že jí to ošetřím, ale to ne, měla svojí hlavu. Kdybych jí neslíbila, že ji neprozradím, tak jsem do vesnice neodjela dřív, než by byla tahle noha ošetřená."
Podíval jsem se nad čím se tak Megan rozčiluje a měla pravdu. Rána na stehně byla hluboká, její okraje rozšklebené a díky tomu, že z ní strhla látku kalhot, která se na ni stihla přilepit, začala zase krvácet.
„Díky za pomoc, sire Nerdgarde, ale teď už musíte jít, já to tady dodělám."
„Pomůžu..."
„Já vím a děkuji za vaši nabídku, ale kdyby se Willow probrala, myslím, že by nebyla nadšená z vaší přítomnosti. Počkejte dole v sále, přijdu vám říct, až to tady dokončím. A řekněte dole, Elsii, ať mi přinese horkou vodu, a že je potřeba zatopit tady v krbu."
„Dobře, vyřídím."
Ve dveřích jsem se ještě otočil.
„Megan, řekněte mi, bude v pořádku?"
„Určitě ano, dostala jsem ji i z horších věcí, pane, tohle je proti nim maličkost. Teď už, ale opravdu jděte."
Nerad jsem odcházel, ale Megan měla pravdu. Být přistižen Willow u ní v pokoji, měl bych další špatné body a to jsem nepotřeboval. V sále jsem oslovil procházející děvče, aby poslala Elsii za Megan a vzala s sebou horkou vodu. Nastínil jsem jí co se děje. Ta, pak s pláčem utíkala splnit zadaný úkol. V hlavě mně zněla slova Megan a mohla si být jistá, že se jí na ty horší věci zeptám, jen co bude čas a pravá chvíle.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -