15. kapitola
Vojta
Díky Šimonově šikovným rukám, mohl Vojta vyměnit kolo za motorku. I když měl cyklistiku rád a každodenní jízdou se udržoval fit, přece jen bylo příjemné se vézt.
Starý simson nebyl kdovíjaké vozidlo, ale lepší než nic. Docela si dokázal představit, jak kluci před pětatřiceti či čtyřiceti lety šíleli, když dostali podobný k Vánocům. Dál za Šimonovi za pravdu, že takovému stroji bude lépe u sběratele nebo milovníka veteránů, který ho dokáže udržet v dobrém stavu. Ovšem zatím byl rád, že se může projet.
Dorazil do areálu ještě o pár minut dřív, zaparkoval ve stínu u stodoly a šel se připravit. Všichni brigádníci a stálí zaměstnanci byli fajn, ale nejblíž mu byl Adam, jen o pár měsíců mladší než on, a Lucka, kterou znal už z loňska. Trochu znal i Zuzku, protože byla ve stejné třídě jako Klára. Zuzka ale nelektorovala, pomáhala v kuchyni a nevídal se s ní často.
Ačkoli se vařilo chutně a mohl uplatnit zaměstnaneckou slevu, většinou si nosil svačinu. Babiččinu sekanou stejně nemohlo nic nahradit.
Nejprve se zastavil v umývárně, opláchl si ruce a obličej a potom šel do šatny. Právě se tam probíral nový turnus příměstského tábora.
„Sotva si zapamatuju, jak se jmenujou, skončí týden a přijedou další," mračil se Adam. „Na normálních táborech se to střídá po dvou týdnech, někde i po třech."
„Ale zase jich není tolik," utěšovala ho Lucka.
„Jenomže o to jsou ty jména divnější, jako Quinton, zrovna minulej tejden," pokračoval Adam.
„Tenhle tejden je to v cajku, podle přihlášek máme jen jednu Salomé," zapojil se Vojta do konverzace.
„Děti za to nemůžou," hájila je Lucka. „Quinton, byl náhodou naprosto skvělej. Měl dobrý hlášky."
„Jo, a Adame," vzala si slovo hlavní vedoucí Petra. „Tenhle týden máš na starost mladší kluky. Ke starším holkám už tě nepustím."
Pár lidí se uchechtlo. Adam byl typický hezoun se světlými vlasy a rošťáckým úsměvem s dolíčky ve tvářích. Petra musela nejednou utěšovat plačící dvanáctileté dívky se zlomeným srdcem. Vojtovi trochu připomínal Šimona. Jak vzhledem, tak přístupem k životu. Někdo se prostě uměl narodit pod šťastnou hvězdou.
„A teď už se prosím odeberte na stanoviště, za chvíli přijedou děti, tak se připravte na rozcvičku. Vojto, prosím tě, vezmi si na starosti Denisu, je nová a ty jsi tu byl už loni," kývla Petra k sympatické zrzce, která se až doposud nijak neprojevovala.
Až teď si uvědomil, že vlastně někam zmizel Martin. Mohl to čekat. Celý týden si neustále na něco stěžoval. Počasí, rodiče i turisté, nic mu nebylo po chuti. Oproti tomu Denisa vypadala, že se jen tak nevzdá.
Vojta se na ni usmál, mávl a naznačil jí, aby ho následovala do stanu, kde čekali, dokud se nesešly všechny děti.
„Předpokládám, že už ses tu aspoň trochu rozhlédla," řekl, když společně kráčeli k velkému stanu nebo spíš hangáru.
Denisa zavrtěla hlavou.
„Tomuhle stanu říkáme montcom, děti si tu nechávají věci a taky tu tráví odpočinek. Případně si tady hrajeme, když prší."
Vešli do stanu a Denisa se rozhlédla kolem.
„Hezký, takový přírodní," usmála se.
Kromě lavic a stolků, byly ve stanu též balíky slámy a kupka sena, ve které se mohly děti povalovat.
„Víš co by dal lovec mamutů za takový krásný seno? Což teprve balík slámy," smál se Vojta. „Nemohl si chudák ani nacpat slamník."
„Dovedu si to představit," culila se Denisa. „Holt musel vzít zavděk medvědí kožešinou."
„Tak se posaď, a nestěžuj si, že to píchá."
Denisa si sedla k hloučku dětí, které hrály UNO. Představila se jim a zeptala se na jejich jména.
Vojta ji pozoroval a doufal, že vydrží až do konce prázdnin. Na nějaké rozhlížení však neměl čas, začínal nový turnus a musel do denního programu zasvětit nejenom Denisu, ale i děti, z nichž některé byly docela vyplašené. Zvláště ty menší.
Ukázal jim, kam si můžou dát batůžky, kam lahve s pitím a kde jsou záchody. Potom si vzala slovo Petra a stručně nastínila, jak asi vypadá běžný den za hezkého počasí.
„Pokud prší, tak jsme uvnitř a máme dílničky," dokončila úvod.
Některé děti zajásaly, jiné se mračily, ale nebylo jim to nic platné. Mohly jen doufat, že právě jich se špatné počasí nebude týkat.
„A teď už všichni ven, ať se protáhneme," zavelela Lucka, která vedla ten den rozcvičku.
Pustila hudbu a ukázala pár cviků připomínajících hip hop, aby to děti bavilo. Polovina z nich však koukala na Adama, který se předváděl a dělal různá salta, stojky a chodil po rukou.
„Zklidni se," sykla na něj Petra a Adam poslechl.
Lucka dokončila cvičení, rozdělili se do tří skupin, a každá vyrazila k jinému stanovišti.
Vojta vzal svoji skupinku dětí a Denisu a zamířili k nejzazšímu místu, kde se nacházel malý přístřešek s kamenným žernovem a detektory kovů. Ty si mohly děti půjčit a zkusit zda nenajdou rezavý hřebík nebo korunku od lahve.
Na žernovu si vyzkoušely, jak je těžké semlít hrstku obilí, a že nikdy nebylo úplně jemné. Vojta poutavě vyprávěl, Denisa pomáhala, a děti, které zpočátku nechtěly nic jiného, než se vrátit k počítači nebo mobilu, se dobře bavily.
„Máme hodinu, než přijdou běžní návštěvníci. To většinou stihneme jedno stanoviště a pak máme jiný program. Za těch pět dní to krásně všechno projdeme. Hodina občas nestačí, jindy je zase nekonečně dlouhá, tak je dobrý mít připravený nějaký zajímavosti z historie," vysvětloval Vojta. Pak se naklonil k Denise a dodal o něco tišeji: „A netrap se tím, jestli to neřekneš úplně přesně, nemusíš bazírovat na přesných letopočtech, tím bys je akorát unudila. Stačí že se začaly objevovat na počátku doby bronzové a oproti obyčejné zrnotěrce to znamenalo nesmírný pokrok. Jo, a vhodný kameny se nacházely nedaleko odtud. V okolí Lovosic a Malých Žernosek. To je většinou zajímá, připadají si pak přímo v centru dění."
„Taky si najednou připadám v centru dění," přitakala Denisa.
Vojta vybral od dětí detektory, vyplatil lízátkovou odměnu za nalezený vojenský knoflík a vrátil se k žernovu.
„Jak samy vidíte, namlít dost mouky na bochníček chleba trvalo hospodyni třeba půl dne. A to musela samozřejmě nějaké oblí nejdřív vypěstovat, a zrna nebyla ani zdaleka tak velká jako dnes. Hospodyně strávila neskutečně mnoho času přípravou jídla," vykládal a celou dobu točil mlýnkem a přisypával zrní. „V mouce navíc zůstávaly nepatrné částečky omletého kamene, které dlouhodobým působením poškozovaly zubní sklovinu. My si zkusíme upéct chlebovou placku, když se budu ještě chvíli snažit a namelu dost mouky," pokračoval udýchaně. „O zuby se bát nemusíte, pro každého bude tak na jedno kousnutí. Navíc ji opravdu jemně prosijeme. Také záleží na tom, jestli nás Zuzka pustí do kuchyně."
Mrkl na hodinky, smetl veškerou mouku a šrot do papírového sáčku a naznačil dětem, aby se posadily do stínu vzrostlého ořešáku.
„Kdysi dávno, věnovali lidé veškerý svůj čas shánění obživy. Prvním nástrojem byl pazourek. Uplynulo milion let a lidé používali stále ten samý pazourek. Proč si neusnadnili práci? Kdy se to všechno změnilo?"
„Neměli část zabejvat se blbostma a riskovat, že se nenajedí, když se budou snažit vymejšlet kolo," křikl jen tak nazdařbůh jeden z chlapců.
„Máš naprostou pravdu," pochválil ho Vojta. „A tolik potřebná změna, která mnohonásobně urychlila vývoj, byl oheň. Nejenom že tepelně upravená strava se lépe trávila dodala lidem víc energie, ale sezení kolem ohně a zírání do plamenů, donutilo pralidi, aby se zklidnili, odpočinuli si a nechali myšlenky volně plynout. Teď už se nemuseli bát dravé zvěře, oheň je chránil. Sezení kolem ohně také podporovalo komunikaci, vývoj řeči, a sdílení zážitků a zkušeností. Od toho momentu byl čas nejenom na vynálezy, ale i na umění, zdobení oděvů a zkoušení nových věcí. A od pazourku, který se za milión let nezměnil, už byla krátká cesta k dalším nástrojům, zemědělství a domestikaci zvířat."
Vojta se zvedl, podal ruku Denise a pomohl jí vstát a odvedl děti do kuchyně.
„Teď zjistíme, jestli jsme namleli dost aspoň na malou placku," položil sítko na plastovou mísu a vysypal do něj obsah sáčku. Mouku několikrát prosil, rozmíchal s vodou, přidal sůl, přičemž nezapomněl zmínit jaká to byla vzácnost. Potom uhňácal jednu malou placičku, kterou nasucho upekl na pánvi s keramickým nepřilnavým povrchem.
„Lepší by to bylo na plotýnce, ale nechci to tu zasvinit," usmál se a rozřízl placičku jako pizzu na osm kousků.
„Je to děsný," poznamenala copatá dívka, sousto však spolkla.
Jiná řekla, že podobnou placku dělala babička, ale mazala ji sádlem.
„V mnoha částech světa se žernov používá dodnes, například v Tibetu nebo Nepálu, a to, co jste teď ochutnali, je jejich denní chléb."
„To se za ty roky moc nepohnuli," utrousil světlovlasý chlapec.
„Tomu se říká tradice," uvedl Vojta informaci na pravou míru.
„Teda tohle bylo impresivní," vydechla v úžasu Denisa, když se vraceli ke stanu. „Asi bych potřebovala všechno pořádně vysvětlit. Nechceš tady se mnou odpoledne zůstat o chvilku dýl?"