Když sešli dolů do hrobky po polorozpadlých kamenných schodech, objevili se v překvapivě velké místnosti. V jejím prostředku ležely tři sarkofágy, které bez nejmenších pochyb skrývaly ostatky démonů - a to navíc mocných. Tak to tehdy říkal Anitt. Že tohle místo nebylo zničeno, protože mělo připomínat triumf lidí nad démony. Zbytek místnosti tvořily zdi přímo pohlcené záplavou znaků a symbolů, kreseb, ale na podlaze bylo rozházeno mnoho věcí, které sem přirozeně nepatřily. Kias v nich poznal papíry a pergameny, inkoustová pera, složitě zhotovené nástroje, které neznal, a mnoho knih. Tohle místo sloužilo výzkumům.
,,Tady už by se mohlo dařit líp, " prohlásila Cassé a zapálila asi desítky svíček na vysokých železných podstavcích, které měly pomáhat s osvětlením místnosti, které už tak částečně zajišťovala díra ve stropě velikosti lidského trupu. Svíčky ozářily celou místnost a Cassé začala sbírat papíry rozházené všude kolem. Kias bez přemýšlení zamířil k sarkofágům. Něco z nich sálalo a on prostě nabral dojmu, že se jich musí dotknout.
Sarkofágy byly obyčejné a bez ozdob, zato zhotoveny z mramoru. Kias se nepozastavoval nad otázkami, které se mu vyrojily v hlavě. Kdo sarkofágy zhotovil? Kdo v nich ležel? Proč po démonech v tomto světě zůstávalo tolik? Jak s tím souvisel on? Ne, na tyto otázky bude čas, řekl si a zlehka se rukou s drápy místo nehtů dotkl mramorové desky.
Projelo jím zachvění. Třas. Poznal, že se v něm cosi objevilo. Nevěděl, jestli to uvnitř bylo vždy a teď to vystoupalo na povrch, nebo si teprve teď všiml... Nebo to teprve teď získal. Sarkofágy se k němu natahovaly, rozmazávaly se v jeho vidění. A z reality náhle nezbylo nic.
Pocit, který ho zaplavil, se rovnal úlevě. Ale zároveň ho brzy na to obemkl strach. Všechno kolem bylo temné a beze světla. Zaplavilo to všechny jeho smysly. Klid a ticho před bouří, když se předním náhle objevil démon, o něco větší než byl on sám.
Měl tmavě modrou kůži, zlatavě zbarvené rohy a černá křídla. Jeho tělo pokrývalo mnohem více znaků než Kiasovo, všechny zářily zlatě. Démon měl ohnivě rudé vlasy, tak dlouhé, že mu sahaly téměř k pasu. Byl Kiasovi až nápadně podobný.
Démon se na něj zvláštně usmál. Ten úsměv se nepodobal žádnému, který kdy viděl. Nebylo v něm vůbec nic nepřátelského, byla vněm hrdost a pýcha, ale ne taková, jakou vídal u mužů na tymperském královském dvoře. Tato pýcha existovala...
...protože existoval Kias.
Démon se na něj ještě jednou usmál a jeho hnědozelené oči se rozzářily, když řekl: ,, Vem si všechny moje naděje a nikdy na ně nezapomeň. "
Jenže to zdaleka nebylo všechno. Ne, když se iluze modrého démona rozplynula a z mlhy, která po něm zůstala, se zhmotnil někdo jiný.
Vysoký démon s širokými rameny a mohutnými svaly nyní stál naproti Kiasovi, zatímco je oba stále obklopovala zvláštní tma, kterousi Kias neuměl vysvětlit.
Jeho kůže byla stejně sytě modrá jako ta Kiasova, podobně se leskla. Dva dlouhé rohy mířící přímo vzhůru zářily jako safíry, podobně jako obrovská křídla. Množství magií vytetovaných znaků by Kias nejspíš nebyl schopný spočítat. Všechny zlatě zářily. Démon se usmíval, ale klid, který dával úsměv předešlého démona, tenhle přímo bral. Zelené oči zvědavě pokukovaly po Kiasovi z hustého rudého obočí, stejně rudého, jako krátce zastřižené vlasy roustoucí nad třetím okem.
,,Konečně tě můžu vidět takhle, " prohodil démon radostně. ,,Nemusím se k tobě dovolávat skrz to zastaralé pouto mezi tebou a naším otcem. Ještě, že z něj už mnoho nezbývá. "
Kias pozvedl obočí. Trochu se démona bál, ale věděl, že ve skutečnosti tu není. On stojí v hrobce a tohle všechno je jen zdařilý magický přelud.
,,Kdo jsi? " Démon rozhodil rukama a zasmál se.
,,Já? Nový Velký stín. Jméno mé je Fhelis. A pro případ, že bys to nepoznal, jsem také tvým bratrem... Skutečným, ne jako to pako, co tě zkoušelo zabít. Kdepak, Kiasi, já nejsem člověk. Nebudu ti mazat med kolem pusy a pak tě nahánět s armádou bojovníků. "
,, A kdo tedy jsi? " Kias samozřejmě nepochyboval o tom, že je Fhelis stejného druhu jako on. Řekl to spíše s pobavením. Démonův hlas zněl opovržlivě. Ve své hlavě se Fhelis určitě řadil vysoko nad lidskou rasu, se kterou Kias strávil osmnáct let života. I když Kias pomalu začínal chápat, kam tím míří.
,,Akalat. Jsem akalat stejně jako ty, Kiasi. Ne démon, akalat. "
,,Akalat? "
,,Snad sis nemyslel, že by se celá naše rasa nazývala tou hroznou přezdívkou, kterou pro nás vymysleli. Samozřejmě, že ne. "
,,Dobře, jsi akalat. A já pro mě za mě také. Ale co chceš? Proč se mi tu ukazuješ? "
,, Toje právě to, bratříčku. Chci ti něco ukázat, něco, co ti otevře oči. Chci, abys přestal tápat a na konci svého tápáními pomohl. "
Tma kolem nich se vmžiku změnila. Místo toho Kias viděl postavu. Až nápadně se podobala jeho nepravému otci, králi Isielu. Postava neohroženě vstupovala do něčeho, co Kias považoval za portál. Král zmizel a objevil se v jiném světě.
Spolu s celou svojí armádou.
,,Vidíš, kdysi nás vyhladili tady, ve světě, do kterého nás sami zavolali vlastní chybou. Zmasakrovali nás. Zničili nás, a my s nimi přitom vůbec nechtěli bojovat. Ale tvému lidskému otci," vyslovil poslední slovo opovržlivě, ,, to vůbec nestačilo. Ti, co na trůně seděli před ním, chtěli jedinou věc. Najít místo, ze kterého démoni přišli, a potom je tam všechny nemilosrdně povraždit. A tvůj otec byl první, kdo se k nám dostal. "
Vize pokračovala. Vojáci sice trpěli pod nápory démonní magie, ale démonů, akalatů, bylo tak málo, že je postupně přemohli. Ve velkém pak démoni prchali na oblohu, ale utekla jich sotva stovka. Kias i Fhelis to sledovali, Fhelis se zamračeným výrazem.
,, A potom, " upozornil Kiase na další část vize, ,, se stalo tohle."
Král Isielu přišel zmasakrovat Kiasovu rodinu. Jeho mágové jim nedali téměř jedinou šanci. Nechali je zraněné, choulící se k sobě, zatímco si vychutnávali pocit vítězství. Démonní žena křičela a natahovala se po něčem, co král svíral v rukou. Ne zrovna opatrně.
Kias poznal, že se jednalo o dítě. O něj.
Démonní žena pořád ještě křičela, když ji, jejího muže - démona, který se Kiasovi zjevil před Fhelisem, a malého démonního klučíka, Fhelise, obejmula temnota. V nastálém zmatku, který vyvolal výbuch moci, pak všichni tři utekli, když se vznesli vysoko na oblohu, odkud je oslepení mágové nemohli sestřelit.
Kias zůstal v králově náručí.
,,Nezabil tě, " zašeptal Fhelis. ,, Rozhodl se, že si tě nechá jako mazlíčka. A to také udělal. "
Kias tomu nemohl uvěřit. Nemohl uvěřit tomu, že jeho skutečný život mezi vlastními mu byl tak násilně odebrán. A jeho rodina utrpěla takovou ránu, když o něj přišla. Cítil, jak jen ztěžka dýchá, a podíval se na Fhelise.
Tense ale - všemohoucí ví, proč - jen pousmál a řekl: ,, Teď už to chápeš, ne? Chápeš tu nenávist, kterou bys měl cítit? Tu, kterou už teď cítíš? "
Kias si nebyl jistý, ale přesto přikývl. Věděl, že vize ho bude ještě dlouho pronásledovat.
,,Potom chci tvoji pomoc, " pousmál se Fhelis znovu a Kias natáhl ruku, jako kdyby si ji mohli stisknout...
Když ho náhle z vize vyrvala magie... Její obrovský rozzuřený výbuch.
Iluze se rozplynula a Kias opět stál u sarkofágů. Opravdu u nich stál celou dobu, uvědomil si. V jednu chvíli uvěřil, že už se o iluzi nejedná. Jenže teď ji přerušilo něco zlověstného, syrového, nelítostného... Skoro se nemohl nadechnout, když opět začal vnímat realitu. Poznal totiž, dříve, než to uviděl, co vizi přerušilo.
Cassé stála u jednoho ze stojanů se svíčkami a její hlasitý křik, do kterého opět unikala magie, mu rval uši napadrť. A byl by začal ničit i všechno kolem, kdyby Kias nezasáhl. Nemohl dovolit, aby se ruinám něco stalo. Bylo tu příliš mnoho cenných věcí - a možná i jediné místo, kde mohl nahmatat to zvláštní spojení mezi ním a Fhelisem. Ať už tedy dívku vyrušilo cokoli, nemohla zničit tohle místo. Vrhl se k ní, nekompromisně ji chytil v pase a rozběhl se s ní po chatrných schodech nahoru. Místy mu podkluzovaly boty na lišejníkovém porostu, který za dlouhé roky doslova zaplavil starý kámen. On přesto nespadl, dokonce ani když ho Cassé začala kopat a řvala na něj desítky výhružek. Nepochyboval, že je splní. Bezděky si vzpomněl na tři mrtvé strážce před hrobkou, ale honem myšlenku zahnal. Stále Cassé držel a konečně se objevil na mýtině. Dívka jedinkrát nepovolila stisk ruky, ve které svírala několik popsaných papírů, přestože ho s ní mlátila. Pochopil, že to musely být právě ty papíry, které ji tolik vytočily.
,, Pusť mě! " zakřičela, když jí do očí udeřilo denní světlo. Kias se splněním její prosby příliš neváhal. Jakmile ji pustil, stáhl se do ústranní daleko od ní a zároveň daleko od vchodu do hrobky. Zuřivá magie, která kolem Cassé vířila, se mohla stát osudnou celému lesu. Chvíli se na ní díval a přísahal by, že je ještě děsivější, než on sám. Mrzla mu krev v žilách chladem, který celý les náhle obejmul. Byla sice už docela zima, ale nikdy by nemohla být taková, aby mýtinu s přilehlými stromy pokryl led v řádu vteřin. Tlustá vrstva ledu. Casséina hůl zářila, přestože výbuch mrazivé magie byl naprosto spontánní a Casse ji ani nevytáhla zpoza opasku. Kias se zatřásl.
Cassé seděla na zemi, opírala se rukama o zem a plná nenávisti se dívala na Kiase. Mladík by se vůbec nedivil, kdyby v následující vteřině spadl na zem s přeraženým vazem jako muži válící se na zemi kolem, nyní obrostlí nánosy jinovatky.
,, Co se stalo? " zeptal se přesto odvážně. Něco ho přimělo se zeptat, stejně jako ho něco přimělo postoupit o několik kroků dopředu. Byla to lítost. V Casséiných očích nebyl jen vztek, byla tam i čirá hrůza a smutek.
,, Hodně věcí, " odsekla a chtěla vstát, ale Kias už jí nehodlal věřit. Ne, dokud mu neřekne všechno nebo alespoň tolik, aby pochopil tenhle její výbuch emocí. Aniž by nad tím dlouho rozmýšlel, poslal k ní jakousi variaci na černý vír. Temné úponky rychle cirkulujícího vzduchu jí obepnuly ruce i nohy. Kias teprve ve svatyni přišel na to, že se soustředěním byl postupně schopný měnit tvar i funkci víru. Už mu proto ani tak neříkal - dokud se z kouzla skutečně nevytvořil vír, nazýval jej černým vichrem. Opravdu se totiž jednalo o rychlý a smrtonosný vzduch poháněný magií. Nebyl si sice jistý, jestli je bezpečné to proti Cassé použít, ale pochyboval, že by ho dívka nechala jí jakoli ublížit. Navíc to ani nechtěl, pouze ji musel zadržet. On už nikdy nechtěl jakýmkoli způsobem ublížit bezbranné dívce, jako byla Yda, dokonce ani Cassé ne. Jenže musel učinit opatření. Místo křehké dívky totiž vnímal jen mága tak mocného, že by mohl zničit celé tohle království. Pro jejich spojenectví byla důvěra důležitá, obzvláště, jestli ho měla dívka doprovodit do Tymperu. Žila tam spousta lidí, která si nezasloužila zemřít jako ti čtyři mágové, které bez zaváhání zabila. Tiše děkoval za to, že se během prozkoumávání svatyně nadále cvičil ve svých schopnostech, nakolik mu s tím Cassé nechtěla pomáhat. Byla odtažitá, celá její podstata mu unikala... A on chtěl... Ne, on musel vědět proč.
Cassé zavrčela, když ji pouta obepnula, ale už se o nic dalšího nepokusila. A že by pravděpodobně mohla. I proto se Kias děsil, co se stane, pokud ji naštve ještě víc. Žádná jeho kouzla jí nemohla s jistotou na dlouho zadržet.
,, Řekni mi, co se stalo... Teď i předtím... Než tě osud přivedl do tohohle světa, do toho lesa... Než se tvá duše roztříštila a tvoje tělo zůstalo pod dohledem těch stvůr. " Když to vyslovil, byl rád, že už na ta zvířata po zbytek pobytu ve svatyni nenarazil.
,, Chceš to vědět? " zeptala se a pak se šíleně zasmála. A pak zase začala vrčet. Možná, že Cassé byla člověk, ale šrámy na její duši z ní udělaly ještě něco jiného. Čirý vztek, který Kias nechápal ani po věcech, které k němu poslední měsíce přivály. Navíc objevující se jen výjimečně, jako gejzír pukající uprostřed holé pustiny.
,, Byla jsem nic, " křikla po něm a on poznal, že jí nedonutil mu to říct. Dal jí jenom záminku, vyvedl jí z míry dost na to, aby to říct chtěla. Kdyby ne, už by byl mrtvý. ,, Úplné nic. Narozené ve světě, který se s nikým nemazal. Dětství jsem strávila v klášteře, do kterého mě někdo jako sirotka odložil, ale přišli na to, že mám víc talentu než kdokoli jiný. Báli se mě, ale chtěli mě využít... Chtěli mnohem víc. Věřila jsem jim, věřila jsem..., " přiznala a její hlas se lámal, ,, že se jednou budu mít nádherně, když je poslechnu. Udělala bych cokoli, cokoli, aby mě ten svět přijal... Aby mě hýčkal... Ale nic z toho nebylo. Vůbec nic, " hlesla a na chvíli se odmlčela, zatímco dýchala zběsilou rychlostí. Když se trochu uklidnila, pokračovala, a aniž by si to Kias uvědomil, povolil sevření pout. Všimla si toho, ale nic neudělala. ,, Aby ve mně probudili ještě větší moc, nechali mě poprat se s aldarským duchem, věcí, která žila v našem světě po tisíciletí. S něčím, co ti nedokážu vysvětlit... Kdybych mu vzala všechnu jeho moc, byla bych pro ně dokonalou zbraní. Ale mně se to nepodařilo... Místo toho jsem prohrála, a aby náhodou duch nezničil celý klášter, spojili jeho duši s tou mou. Umírala jsem a oni věděli, že on umře se mnou. Ten duch mi přesto užíral kousky mojí duše, dokud mohl. Všechno, čím jsem byla. A já... Moje vlasy zbělely, oči přišly o barvu, a oni mě uložili do hrobky daleko vzdálené od nich, aby je moc moje ani ducha nemohla ohrozit. Jenže já se probrala, probrala... a utekla. "
Kias se znovu přiblížil o pár kroků. ,, A jak jsi skončila tady? "
Cassé zavřela oči a tiše řekla: ,, Roky mě nikdo nehledal, nikdo nevěděl, že jsem živá. Ale hrozba našeho světa, královna druhého království, chtěla mnohem víc, než mohla mít... Jako předtím já. Za ty roky jsem se naučila žít s duchem, který ve mně přebýval. Kletba, kterou na něj seslali, když jsem umřela, ho ke mně připoutala na věky věků. Nemohl mě sníst, protože by tím zabil sám sebe a moje tělo se mu nakonec naučilo bránit. A přesto... Byla to jediná bytost, o kterou jsem po té vší zradě stála. Po té dlouhé době se mi stal přítelem, stejně jako další duch, kterého jsem potkala na své cestě. "
,, To byla ta dvě stvoření z tvých vzpomínek, " pochopil Kias. ,, A co ti dva lidé? "
,, Byli z kláštera. Jediní lidé, které bych nezabila, sotva bych je spatřila. Klášter přišel na to, že žiju, a chtěl mojí sílu opět využít - proti královně. Vyslal ty dva. Doprovázeli mě, nevěděli kam, jen aby mě přesvědčili. Nenávist k nim... jsem byla schopná potlačit. Nemohli za nic z toho, co se mi stalo, přesto jsem je nakonec odehnala. Ale nebezpečí sílilo... Troufám si říct, že tvůj a můj svět mají spojitosti... A není náhodou, že jsem se objevila tady. O tom mě ostatně přesvědčilo i toto. " Pořád svírala v rukou ty papíry. Nejspíš se jednalo o překlad znaků na stěnách.
,, Duchové Aldaru... Je to napsáno jazykem, jakým spolu mluvíme. Tím, co jsem se naučila pozorováním tohoto světa. Je tu o nich vše a vše je dokonale uspořádané a pravdivé... Takhle se chovají, takhle vypadají, tímto jsou... Tvoje rasa znala můj svět. Znala ho, protože byla skutečně tou rasou, co se spřahla s královnou, která toho jednoho dne, kdy jsem už podruhé zemřela, chtěla vyvolat jejich zástupy. Zabránila jsem tomu, protože navzdory všemu, co mi ten svět udělal... Byl mým domovem a moje existence v něm by nedávala smysl... Královna by vyhrála a ani já bych se nevyhnula její moci a hněvu. Ten den jsem použila magii celého světa a zničila její kouzlo včetně ní... Moje síla ale otevřela jinou cestu a ta mě vzala s sebou a přímo ze mě vytrhla duše těch dvou duchů. "
,, Věděla jsi, že to byli... aka... Démoni? "
,, Akalaté? " Cassé se zhluboka nadechla. ,, Věděla jsem, s kým královna navázala spojenectví. Přesto nevím ani, jak se jí to povedlo. Mnoho jsem o vás nevěděla, ani jak vypadáte. Myslela jsem si, že bys s nimi mohl mít něco společného, ale myslela jsem si, že jsem někde úplně jinde. Ve světě, který ani netuší o tom, že Naihat - můj svět - existuje. Jenže tady to je. "
Kias přišel ještě blíž a klekl si ke Cassé. Viděl jí teď přímo do očí.
,, Znamená to, že s tebou už nemůžu počítat? "
Chvíli bylo ticho. Jeden druhého navzájem pozorovali. Kias teď viděl, že je dívka ještě bledší než obvykle, že její pohled nepříjemně studí a bodá, jako tisíce jehliček. Přesto pohledem neuhnul. Potřeboval pomoc... Jenže potřeboval pomoc jako někdo, koho Cassé měla plné právo nenávidět. To kvůli akalatům vše ztratila. Zrušil pouta a čekal, co se bude dít. Pomyslel si, že pokud se mu Cassé bude chtít pomstít, nechá ji. Nějaká část uvnitř jí nechá vykonat její spravedlnost.
Jenže...
,, Nevím vůbec nic o tom, co se tehdy stalo, " přiznala. ,, Sakra, mám vztek. Tak moc...Jenže netuším, co vedlo akalaty k tomu, aby se dohodli s královnou. Víš, byla to příšerná ženská... A měla toho hodně, čím jim mohla ublížit. "
Kias pokýval hlavou a řekl: ,, Vidíš na mně něco, co ti stojí za váhání? " Jejich myšlenky se střetly u smrti čtyř mágů. Stalo se to sotva před půl hodinou, ale Kias si připadal, jako kdyby to byly roky.
,, Dlužím ti za mojí záchranu, " odpověděla prostě. ,, A do svého světa už se nepodívám. Byl zachráněn a to mi musí stačit. "
,, Naštvalo tě něco jiného, " konstatoval ovšem Kias. Cassé se zarazila. Jistě, určitě měla vztek, že to byli akalaté, kdo chtěli přijít do Naihatu. Jenže její pohled skrýval mnohem víc.
,, Jsou to tvoji přátelé, " pokračoval. ,, Vzpomínky na ně, to, že je chceš znovu vidět, a už nemůžeš. Tohle, " Kias položil ruku na papíry ležící na zemi vedle nich, ,, ti připomnělo to, na co jsi nechtěla od začátku myslet. "
,, Jak to víš? " zeptala se jen nevěřícně.
,, Protože jsem miloval člověka, který už se nikdy nevrátí. Protože je někdo jiný... a já stejně tak. " A Kias jí nelhal. Člověk, kterým Kias kdysi byl, se už nikdy nemohl setkat se starým Anittem. Ti dva bratři už se nemohli nikdy potkat. Už nikdy spolu nemohli cvičně zápasit, už nikdy si nemohli vyjet na koni, už nikdy si nemohli spolu povídat o ženách ani o ničem jiném... Starý Anitt starého Kiase miloval. Nový Anitt nového Kiase chtěl zabít. A Kias věděl, že ať už se stane cokoli, zpátky už se ti dva staří nikdy nevrátí.
,, Tvoje bolest, " řekl po další chvilce nesnesitelného ticha, ,, a tvoje samota... by mě už dávno zabily. A přesto ses mi zdála tak veselá, když jsi ještě neměla své tělo zpátky... "
,, Neměla jsem vzpomínky, myslím, že jsem jednala na základě let, které jsem trávila pozorováním všeho kolem. Ale pak se ke mně ty vzpomínky vrátily. Když se moje duše tříštila kvůli moci tvé rasy, byla to nesnesitelná bolest... Já si ji ale nepamatovala, stejně jako to, kdo jsem, a kde je mé tělo. Tušila jsem, kde bylo a že vůbec je... Jenže jenom to. Asi to byla poslední věc před dopadem skrze portál, co jsem udělala, když jsem svoje tělo schovala před těmi zvířaty. A ještě že tak. Ale jak vidíš, v tomhle světě pro mě nic není. Nemám důvod se smát jako ten člověk, ta bytost zavřená ve svatyni. "
,, A v tvém světě? "
,, Chtěla bych vidět, jak vypadá... Jestli moje oběť stála za to. Víc ne... Ale už se tam nedá dostat. To kouzlo bylo moc silné. I já poznám, že už tam žádná cesta nevede. Takže neexistuje nic, co by mě tu drželo. "
Kiasovi okamžitě došlo, co tím myslela. Už proto, že ho ty samé myšlenky trápily od chvíle, kdy objevil svůj původ.
,, Takhle nemluv. Možná, že teď tu nic není, ale za chvíli třeba uvidíš něco, o co budeš stát. Nebyla by škoda si to nechat utéct? "
,, Proč mi tohle říkáš? Co se mnou máš společného? Chceš moji pomoc, to jsem ostatně mohla čekat. Ale co jiného? Je jiný důvod, proč se snažíš mi tohle vysvětlovat? "
,, Protože si nemyslím, že si takový konec zasloužíš. Ne potom, co ti celý Naihat může líbat tvoje nohy. Kromě toho je určitě spousta věcí, které můžeš zjistit... A udělat... Jestli je tvůj svět spojený s tímto, třeba tu najdeš mnohem víc... Možná tvoji přátelé duchové nejsou mrtví a čekají na tebe... Kdesi... Nevidím důvod, proč by to tak nemohlo být. Portály jsou určitě zrádné. "
Chvíli nic neříkala a prohlížela si ledovou spoušť kolem. Přejela očima i po čtyřech zmrzlých tělech. ,, A co bude s tebou, chytráku? " zeptala se, když k němu opět zvedla oči.
,, Já už se rozhodl, " řekl Kias. ,, Zjistím, co můžu. A pak se rozhodnu, jestli vyhovím žádosti mého bratra. "
,, Myslíš zatykači? Tak na co byl ten proslov? "
,, Nemyslel jsem toho lidského. "