Než se, můj drahý čtenáři, pustíš do čtení mého příběhu, chci ti poděkovat a seznámit tě s příběhem - možná potenciální knihou, kterou jsi právě našel :) Celé dílo Démonní píseň není rozhodně první příběh, který jsem kdy psala, ale možná právě to ho dělá speciálnější. Po letech, kdy jsem nemohla napsat ani řádku s pocitem, že cokoli napíšu nebude stejně dost dobré, jsem se rozhodla účastnit jedné soutěže a nápad na Démonní píseň ke mě přišel jako blesk z čistého nebe. Tenhle příběh mě beze srandy naučil znovu psát a psaní si užívat, přiměl mě znovu uvěřit, že časem by nějaká z mých knih konečně mohla být i vydaná. A tak, i když v soutěži můj rukopis neuspěl, rozhodla jsem se ho zveřejnit. Hledám úžasné čtenáře, které by moje příběhy mohly obohatit, ale hledám i zpětnou vazbu a proto moc prosím i o komentáře nebo soukromé zprávy.
PS: Doufám, že si čtení užiješ stejně, jako si já užívám psaní. :D
Pochodně a hranice s vysoko šlehajícími plameny zaplavily celé město. Jasně planoucí ohně vrhaly odlesky světla, jiskry se vznášely do vzduchu. Dřevo praskalo dobře známým zvukem. Tanečníci s ohněm se proplétali mezi hořícimi pochodněmi, proskakovali zapálenými kruhy. Jejich opálená pokožka zářila společně s plameny. Všichni byli v dobré náladě, nebezpečí jim po letech strávených tréninkem už nehrozilo. Byli mezi nimi ostatně i polykači ohně.
Nebyli to jen tanečníci, kteří dnes zabavili obyvatele královského města. Festival nabízel mnohem víc, vše jen na počest války s démony, která před stovkami let nenechala oddychnout království Isiel ani přilehlé země. Každých pět let se zdejší královské město ocitalo v plamenech, neboť hořelo i v onu chvíli, kdy byli démoni navěky zapuzeni. V hořícím městě tak dnes stáli kromě tanečníků s ohněm další různí kejklíři, cirkus, odpoledne se konal rytířský turnaj a na každém rohu stály stánky.
Oslavy trvaly přesně tři dny. Tento rok měly být o to výjimečnější, že králův druhorozený syn na jejich konci dosáhne plnoletosti. Poslední den byl tak otevřeně zasvěcen i oslavám jeho narození a přechodu v dospělost.
Byl to právě princ Kias, který měl dnes přihlížet oslavám a zastoupit tak svého otce v této oficiální záležitosti. Měl je zahájit pro dnešní, tedy druhý den, a měl vystoupit i na konci dne s proslovem, po ranním zahájení se po něm ovšem slehla zem. Nutno podotknout, že tím nikdo nebyl překvapen. Všichni moc dobře věděli, že jako druhorozený syn se Kias o vladařské povinnosti příliš nezajímá... Byly zkrátka věci, které ho zajímaly mnohem víc.
Po řece protékající královským městem zvolna plula malá loďka. Na přídi se houpala malá lucernička jen jemně osvětlující klidnou hladinu, po které loďka pomalu klouzala. S každým záběrem vesel se vzdalovala dál a dál od města, dál od slavností.
Na zádi seděla krásná dívka. Světlo měsíce, který byl těsně před úplňkem, jí klouzalo po rysech tváře, vplétalo se jí do očí, do vlasů barvy mědi. Nic neříkala, jen se usmívala a hleděla na poklidně ubíhající řeku. Vítr téměř nefoukal, nemohl dopomoct mladému princi, aby na slíbené místo doplul byť jen o vteřinu dřív. Nevadilo mu to. Tiše vesloval otočený zády k přídi a někdy se otočil, aby se ujistil, že loď pluje správným směrem. Většinou ale nemohl spustit oči z dívky sedící naproti. V jednu chvíli se obrátila a pohlédla na něj. Viděl ovšem jen malou část její tváře a tušil její úsměv.
,, Neměl byste právě pronášet slova díků, princi? Blahořečit staré hrdiny války a mnoho dalšího... " zeptala se s pobavením. Jmenovala se Yda. Kias se zasmál.
,, To bych měl. Ale ta slova už jsem říkal tolikrát, " přiznal s hraně těžkým srdcem, ,, že už ode mě nezní tak nádherně, tak půvabně, jak by měla. "
,, A chystáte se dnes říkat jiné půvabné věci? "
,, Ano... Ještě nádhernější a půvabnější dívce. "
,, A co se stane, až se to někdo dozví? " zeptala se kráska a přejela prsty po vodní hladině. Měsíc a světlo lucerničky na přídi se na vodě překrásně třpytilo. Kias si byl jistý, že nemohl najít romantičtější způsob přepravy.
,, Nikdo se nic nedozví, " slíbil jí. ,, A kdyby ano, co mohou říct obyčejnému princi? Nejsem to já, na koho se všichni dívají s nadějí v očích... Nejsem to já, kdo dostane na hlavu směšně těžkou korunu... Jsem to já, kdo si bude užívat krásných svobod... "
,, Jsi si jistý, Kiasi, " oslovila ho a přestala s dosud hranými formalitami. Byli spolu sami a oběma se jim už dvořanská řeč zajídala. ,, Ale až se tvůj otec dozví, s kým trávíš čas... Navíc, když bys měl právě být ve městě. "
,, Můj otec už netuší, co se kolem něj děje. Korunovace je na spadnutí. "
,, A ty nemáš nejmenší chuť vládnout? Chápu, že to není nic jednoduchého, ale že to přecházíš s mávnutím ruky... V jiných královstvích se o korunu pere celá rodina. "
,, Co je mi do jiných království? S radostí nechám Anittovi korunu. Co bych se měl namáhat s nudnou úředničinou. Neee. To není pro mě. Radši budu úžasným bohatým šlechticem, který se v téhle zemi dožije vysokého věku a umře s tolika penězi, že je jeho rodina nebude nikdy schopná utratit. "
,, A tady úžasný bohatý princ by rodinu chtěl? "
,, Všichni musí mít dědice... ať už dědice dluhů nebo pohádkového bohatství. "
,, Vidíš, korunu nechceš, ale přemýšlíš jako modrá krev. Ale proč ne. Dnešní noc je krásná... Už si ji nebudeme kazit. "
,, No to bych řekl. "
Kias přesto věděl, že je ještě kus cesty čeká. Chtěl se dostat až do malinkého zálivu za městem, kde by loďku vytáhl na písek a společně s Ydou pokračoval na vyhlídku na nedalekém kopci. Bylo z něj vidět na celé město. Jako malý už ten pohled jednou viděl, ale stál na kopci za naprosto jiných okolností. Vracel se společně s otcem z jiného města a bál se, že festival nestihne. Bratr jedoucí poblíž něj mu poradil, že když na kopec vyjede, uvidí celé město jako na dlani. Když to ovšem Kias udělal, naštvaně k němu přijel otec, chytil uzdu jeho koně a násilím ho přiměl vrátit se na cestu. S otcem už to zkrátka bývalo takové. Kias si s ním nikdy nerozuměl. A nyní mu i Anitt, bratr, se kterým si byli blízcí, postupně odcházel ze života kvůli povinnostem královského dědice.
Zbytek cesty už spolu nepromluvili. Yda si užívala plavbu po řece, zatímco Kias se ztratil v myšlenkách. Jistě, nebyl to on, kdo zdědí trůn. Na druhou stranu byl synem a synové byli něco, za čím se králové tolik hnali. On ovšem nikdy nepřišel na důvod, proč ho otec odstrkoval. Nikdy nenalezl odvahu se ho na to zeptat. Časem mu na tom přestalo záležet. Viděl svůj život zalitý sluncem, nakolik v něm nesnil o trůnu království. Tak to bylo mnohonásobně lepší. Neměl důvod, proč by se po vládě nad královstvím natahoval. Jeho bratr bude dokonalým vladařem, zatímco on si bude užívat.
S touto uklidňující myšlenkou dovesloval k zálivu. Nabídl dívce ruku, aby jí pomohl vystoupit z loďky, a pak už jí vedl na vyhlídku. Vyjít kopec z této strany se brzy proměnilo v náročný úkol. Byl docela strmý a půda se někdy sesypala pod tlakem nohou. Kias se ovšem nenechal znervóznět, když se Ydě přestal krátký výšlap líbit. Věděl totiž, že pohled, který se jí naskytne, bude milovat. A při troše štěstí to nebude jen kopec, kdo se lásky dočká...
Když se tedy po několika minutách dostali na vyhlídku, nebyl vůbec překvapený, když Yda užasle vydechla a sledovala město plné pochodní a hranic. Kias se zasmál.
,, Tohle jsi nečekala? Myslela sis, že ti lžu? "
Otočila se na něj a měsíc osvítil její tvář téměř do půlky. Kias tak viděl nejen přívětivý úsměv, ale i smích schovaný hluboko v hnědých očích.
,, Ne, tohle jsem nečekala, " odpověděla popravdě. Pak se znovu otočila k městu. Chvíli si ho prohlížela, pak si ale smutně povzdechla. ,, Neměl bys tu být... Ne se mnou. "
,, Nezajímá mě, co si myslí. Můžu být, kde chci a s kým chci. "
,, S dcerou nižšího šlechtice? Nechtěj abych se musela začít smát. Jsi princ. Máš své povinnosti, i když je nevidíš. Měli bychom se vrátit. "
,, Ne, počkej, " naléhal. ,, Jedna noc nikoho... "
,, Nemůžu ti dát jednu noc, když ti nedám padesát dalších, " řekla zcela upřímně, až Kiase píchlo u srdce. ,, Možná nezdědíš korunu, ale tvůj otec má jen dva syny. Určitě tě zatáhnou do sňatkové politiky. Dříve či později. "
,, Brzy bude králem Anitt. Ten by mě do ničeho takového... "
,, Poradím ti jednu věc, Kiasi, než se rozdělíme. Nevěř svému bratrovi tolik. Sama jsem ho nikdy neviděla, ale můj otec mi vždycky říkal, že tvoje rodina něco skrývá. "
,, Cože? " vyjel na ni Kias ostře. ,, Takže tvůj otec zpochybňuje královskou rodinu?! Současného i budoucího krále? A to mi říkáš jen tak? "
,, Říká, že to, co potkalo tvého otce, nebyla náhoda, " hlesla dívka, ale pak viděla vztek v Kiasových očích. ,, Kiasi... "
,, Přestaň s tím! " zakřičel. ,, Ty ani tvůj otec nemáte s námi nic společného, ani nás neznáte! Mohl bych tě nechat popravit i s celou tvojí vypečenou rodinou za to, co mi tady říkáš! "
,, Kiasi! " zvýšil se její hlas.
,, Ne! " byl ovšem už Kias naštvaný. ,, Víš co? Odcházím! Možná je dobře, že se mnou, všemocní ví proč, nechceš mít nic společného. Já totiž s tebou už taky ne! Špinit jméno mé rodiny... Jak si to vůbec můžeš dovolit... "
Najednou se zarazil. Výraz, který měla dívka ve tváři, ještě u nikoho nikdy neviděl. Její vytřeštěné oči se od něj nemohly odtrhnout. Bylo to až zvláštní... Yda by mu nikdy neustoupila, ať by byl sebenaštvanější. Tuhle tvrdohlavost zdědila po svém otci, alespoň to často říkala. A způsob, jakým se na něj nyní dívala...
,, Ne... To není..., " začala tiše opakovat. ,, Ne... "
,, Ydo? " zeptal se opatrně mnohem klidnějším hlasem. ,, Nemyslel jsem to tak, uklidni se. "
Ydu to už ovšem nezajímalo. Rozeběhla se pryč a utíkala dolu z kopce. Vydala se cestou zpátky k loďce, ale do té doby nestálá zemina byla v ještě horším stavu, než když se společně s Kiasem škrábali na kopec. Mnoho povrchu teď bylo zničeno jejich botami a cesta dolu v rychlosti, se kterou Yda běžela, se stala ještě více nebezpečnou. Kias za dívkou pokřikoval, ať alespoň zpomalí a dovolí mu jí pomoct, ona ovšem nezastavila. Místo toho křičela nesouvislá slova, která ale Kiasovi nedávala smysl. Pronášela je v jednom ze starších jazyků, který Kias i přes svoje královské vzdělání neznal. Poznal ale, že se jedná o nadávky.
,, Ydo! " zakřičel, ale v tu chvíli se s dívkou utrhla část srázu. Několikrát se převalila a dopadla na břeh nedaleko loďky.
Zpátky mladý princ vesloval, co mu síly stačily. Dívku předtím opatrně naložil do loďky a odrazil od břehu. Byl si jistý, že dýchá, ale rána na hlavě, kterou na ní zahlédl, ho strašila pokaždé, když zabral vesly. Proč se tohle muselo stát? A proč zrovna teď? Neuměl si představit, jaký průšvih jeho návrat s omráčenou dívkou vyvolá, ale ještě větší strach měl o její zdraví. Věděl, že křičel. Věděl, že na to neměl právo. Rozhodně ji nemusel vystrašit do té míry, že vzala nohy na ramena a zaplavila ho vlnou starodávných nadávek, které ani neznal. V duchu si slíbil, že jakmile se Yda probudí, okamžitě se jí omluví s tou největší květinou, kterou ve městě na trhu sežene, a rozloučí se s ní. Pokud si ona nechtěla ztěžovat život jejich vztahem, nehodlal to po ní více žádat. Měl v sobě tolik slušnosti, aby po ní nežádal už vůbec nic.
Přesto ho varování před bratrem a otcem zarazilo, rozhněvalo, a on pořád nevěděl, co si o něm má myslet. Dokud ale nedopluje do města, nebude na to myslet. Nesmí na to myslet. Přidal ještě víc a matně rozeznával brázdu zpěněné vody, kterou za sebou loďka nechávala. Zvětšila se, když se do toho opřel, nakolik ještě mohl. Vteřiny se měnily na minuty, pak už se mu každá z nich zdála jako hodina.
Konečně vedle sebe spatřil přístavní molo.