Ztracená

2. Chapter

/Přítomnost/

Kira

Ahoj jmenuji se Kira. Je mi osm let a žiju uprostřed lesa s mojí babičkou a mými kamarády. Mém černé vlasy a modré oči. Od narození mám takový zlatý náramek s nějakýma znakama. Babička říká že jsem se tu z ničeho nic objevila uprostřed nějakého velkého vypáleného znaku do země. Jediné co si z dětství pamatuju je jen rozostřené obrysy dvou postav. Jedna měla černé vlasy a druhá blonďaté. 'Kiro jsi moje silná a chytrá holka. Mám tě rád a pokusím se tě najít. Buď silná Kiro Lokidottir.' to bylo to co jsem slyšela od té černovlasé postavy. Právě si jde hrát s mými kamarády. Jsou to vlci ale já je mám ráda. Učí mě bojovat a lovit. Pořád čekám jestli si pro mě ta osoba přijde. Mám takový pocit že ti lidé byli mí rodiče ale nejsem si jistá.

"Tak já už jdu ven babi!"

"Jenom běž a do setmění doma!"

"Jojo!"

Vyběhla jsem ven a běžela na naše časté setkání smečky. Už tam všichni byli. Pro dnešek jsme se rozhodli se jen proběhnout lesem ať se protáhneme. Běželi jsme u okraje lesa a já si užívala vzduchu a volnosti. Už jsem byli u konce lesa když se ozval hrozně hlasitý zvuk. Jako kdyby někdo strhl mrakodrap. Celá smečka se zastavila a zaposlouchala se. Ozvali se další nepříjemné zvuky které smečku vyděsili. Přemohla mě zvědavost a vydala jsem vstříct tomu zvuku. Ostatní ze smečky na mě volali aby jsem tam nechodila že je to nebezpečné ale já neposlechla. Šla jsem dál až jsem vyšla ven z lesa. Jakmile jsem vzhlédla uviděla jsem rozbořené a hořící město.

"Pojďte za mnou!! Půjdeme to prozkoumat!" křikla jsem na smečku která se za mnou pomalu rozešla.

Byli jsme asi někde u kraje města a najednou na nás vyběhli nějaké divné vypadalo to že železné věci. Začali na nás útočit. Snažili jsme se je zastrašit ale nebáli se nás. Začali jsme bojovat. Některé z nich jsme zabili. Ale pak po nás začali něco střílet. Vypadalo to jako paprsek. Nedokázali jsme je zastavit. Zabili jsme i předposledního ale ale ten poslední nemeškal a začal po nás střílet. Postřílel všechny. Zabil je všechny. Mí přátelé. Rozeběhla jsem se proti němu ale vystřelil po mě. Paprsek letěl přímo na mě. Ale nestihl mě trefit protože se přede mnou ocitlo vlčí tělo. Alpha. Zabili Alphu. Skočila jsem na to stvoření a zabila ho. Už byl klid. Co nejrychleji jsem přišla k postřelenému Alphovi a klekla si k němu.

"Ne. Ne Alpho neumírej! Je to moje chyba! Neměla jsem vás sem vodit! Hrozně se omlouvám!" řekla jsem již mrtvému Alphovi a začala brečet.

Najednou nad ní proletěl nějaký zvláštní stroj. A na tom stroji stál muž který vypadal jako jejich Alpha.