Ztracená

23. Chapter

Ještě než začneme se chci omluvit že tak dlouho nevyšla kapitola. Ten první týden co nevyšla jsem to nestihla a pak jsem na to neměla chuť. A po druhé když to nevyšlo jsem byla na chatě a dneska jsem se vrátila. Vlastně tuhle kapitolu píšu teď 10. 7. Ve 22:35. Takže se omlouvám a užijte si kapitolu!!

Kira

Hulk se otočil směrem ke mě a zlostně funěl. Byl hodně naštvaný. Jakože hodně. Jenom se na mě ušklíbl a rozeběhl se ke mě. Já jsem zůstala stát na místě a čekala až se přiblíží. Řekla jsem si že udělám taktiku na způsob bíčích zápasu nebo jak se to nazývá. Budu se mu vyhýbat tak dlouho dokud se neunaví a mezi tím na něho budu posílat třeba nože.

Už byl docela blízko mě tak jsem rychle vyběhla na pravou stranu a Hulk mě minul. Rychle jsem se otočila a myslela jsem si že bude teprve zastavovat ale ten byl už znovu u mě a napřahoval se svou zbraní že mě udeří. Já jsem ale nebyla pozadu a vzala jsem si luk a šípy. Zamířila jsem na něj a vystřelila. Ale jak jsem byla vyvedená z míry těsně jsem minula a jeho zbraň která vypadala jako sekerokladivo mě trefila a já odletěla na druhou stranu bojiště.

Narazila jsem tvrdě do zdi a bolestně zaskučela. To už se za mnou ale znovu řítila tahle naštvaná zelená příšera jménem Hulk a chtěl mě zarazit ještě víc do stěny. Rychle jsem se tedy vyhlášení jeho pěstí která mě chtěla praštit do obličeje a odběhla kousek dál.

Tak takhle to nepůjde řekla jsem si v hlavě a rozhlédla se po bojišti a tribunách. Uviděla jsem že nad tribunama jsou nějaké plachty které mají zastřešit diváky. Začala jsem se svou myslí soustředit na ty plachty a po chvíli se mi je povedlo nechat vynést do vzduchu. Po jednom jsem je začala házet tou největší rychlostí jakou jsem umělá po Hulkovi který se s obtíží jim vyhýbal.

Když mi došli plachty rozeběhla jsem se k trochu rozhozenému Hulkovi a skočila mu na záda kde jsem mu zarazila mě dýky. Hulk bolestně zařval a začal se po mě sápat. Já jsem zatáhla jsem za dýky směrem dolů a spolu s něma jsem sjela po Hulkových zádech. On bolestně zařval a otočil se. Já jsem nebyla připravená a Hulk mě silně udeřil do hrudě. Já jsem odpadla o kousek dál a nemohla jsem vstát. Hulk ke mě přiběhl a začal do mě bušit pěstmi. Pomalu jsem začala upadat do bezvědomí až se mi začali přemítat různé obrazy.

"Kiro. To já jsem tvůj otec."

"Tvoje matka byla bohyně živlů"

"Normální? Tohle ti přijde normální?! JSEM MONSTRUM!!" "Kiro to je v pořádku. Podívej se ne mě. Jsem úplně stejný!"

"Hele Kiro toho jeho šampiona jsem ještě neviděl ale říká se něm že je surový. Nechci aby se ti něco stalo. Jsi ta jediná kdo mi zbyl a jediná komu můžu věřit"

"Musíš být zákeřná!!"

Najednou jakoby mnou začala projíždět nová energie a já otevřela oči. Viděla jsem jak Hulk do mě pořád buší pěstmi. Měla jsem takový nový pocit. Dostala jsem nutkání dát ruce před sebe a tak jsem to udělala. Z rukou my vyšlehly velké plameny ohně. Oči se mi zbarvili do oranžova a já se ušklíbla. Hulk odletěl přes celou arénu až narazil do zdi kde po něm zůstala velká díra. Já jsem se postavila na nohy a s novou energií jsem se vydala proti němu. Vytáhla jsem si své dýky které taky pokryl oheň takže tady z nich byli ohnivé dýky. Až teď jsem si uvědomila že ovládám nový element. Podívala jsem se na otce který na mě pyšně shlížel z balkónu Velmistra. Velmistr zase naopak překvapeně a vystrašeně na mě hleděl.

Svůj zrak jsem přesunula zpět na Hulka který se akorát zvedal z díry ve stěně. Měl v úmyslu se rozběhnout za mnou ale já jsem na něj vyslala další plameny mého nové nalezeného ohně. On zapadl zpět do díry ve zdi a já jsem k němu přišla a jen na něj koukala. Vypadal vystrašeně. Začala jsem do něho bušit pěstmi a že to nebyli rány jako od slečinky. Přece jenom jsem natrénovaná bohyně!! Hulk pomalu začínal slábnout a tak jsem jako poslední věc udělala to že jsem vzala svojí dýku která už nehořela a rukojetí ho přetáhla po hlavě. On upadl do bezvědomí a tribuny ztichly.

Najednou se ale ozval obrovský jásot a všichni začali vstávat že svých židlí. Podívala jsem se na otce který jásal společně s ostatními a pyšně se na mě koukal. Dokonce aji Velmistr se po chvíli zvedl a začal tleskat

"Myslím si že asi máme nového šampiona!!" řekl Velmistr do mikrofonu.

"Kiru!!!" zakřičel radostně Velmistr a mě spadl úsměv z tváře.

Takže teď jsem šampion a budu muset pořád bojovat?! Nee tak to fakt ne díky! Na jedné straně se otevřeli dveře  odkud přišli vojáci a začali mě odvádět pryč. Když jsme ale šli kolem chodby která vedla do věznice tak tam stráže nezatočili ale šli dál rovně. Došlo jsme až k velkým dveřím které mi následně stráže otevřeli a nechali mě vejít dovnitř.

"Tohle jsem teď vaše komnaty šampione" řekl jeden strážný a odešli.

No super jestli mi teď všichni budou říkat šampione tak se z toho asi zvencnu. Porozhlédla jsem po pokoji a nebyl špatný. Najednou někdo zaklepal na dveře. Přešla jsem k nim a otevřela je. Za nimi stál Velmistr.

"Tak jak se ti  líbí komnaty ty můj nový šampione?" zeptal se mě Velmistr zvědavě.

"Nejsou špatné" řekla jsem popravdě.

"Tak to jsem rád! Kdyby jsi něco potřebovala tak napravo od tebe je pokoj jedné služebné" řekl mi Velmistr s úsměvem.

"A kdo je nalevo?" zeptala jsem se.

"Tam je ten černovlasý bůh Laki" řekl mi Velmistr.

Já jsem začala vnitřně jásat.

"Děkuji Velmistře za přijmutí mě jako šampiona a za pokoj" řekla jsem  s falešným úsměvem.

"Nemáš za co!! A když tak choď často trénovat ať jsi v kondici!!" řekl mi radostně Velmistr a odešel.

Já jsem si jenom oddechla a zamířila ke dveřím nalevo tudíž k otcově dveřím.

Taaakže doufám že se vám to líbilo a ještě jednou se omlouvám že kapitola vyšla tak pozdě. No nic já už jdu spát protože je 23:53 a mě se chce spát. Takže zase příště!!
PS: Když tak se omlouvám za chyby!

Bye bye!!

--mravenecek_susenka-