Key To Your Heart [Ereri/Riren Adventní kalendář 2020] ✔

12.12 - Never Enough

,,Zpěv procvičuje vaše srdce, plíce a uvolňuje endorfiny, díky nimž se budete cítit dobře."

Tohle bylo jeho poslední vystoupení. Celé hlediště bylo zahaleno tmou, diváci dávno již seděli na svých místech a jediný zvuk, který zaplňoval krásnou, zlatem zdobenou místnost, byl jejich měkký šepot. Levi stál za oponou, naposledy si upravoval motýlka, než přijde na pódium a začne zpívat poslední písničku, kterou kdy v této budově či celém životě zazpívá. Odcházel, již neměl tak silný hlas jako předtím a musel udělat místo mladší generaci, přestovšak tušil, že odchází za lepším životem, za láskou. A vůbec mu to nevadilo. 

Byl si nejistý, zda tohle má být zakončení jeho kariéry operního pěvce, avšak všechny jeho pochyby odpluly jakmile k němu přistoupil jeho přítel a zároveň pianista, jež ho dneska měl doprovázet. Nikdy předtím spolu nevystupovali, proto se bál, co na to lidé řeknou, ale jelikož to byl onen hnědovlasý muž, co napsal tuhle píseň a byl to on, kdo ho ve všem podporoval, řekl si, že by tohle jako jeho píseň na konec kariéry být měla a že ji s ním bude hrát právě on. Mladík ho zezadu obejmul a vtiskl mu letmou pusu do jeho černých vlasů. Nemuseli používat slova, oba dva věděli, co si chtějí říct, už jen jejich blízkost jim dodávala onu útěchu, kterou potřebovali.

Nikdy netušil, že svou kariéru zakončí díky tak banálnímu onemocnění jako je rakovina hrtanu. Lékaři mu řekli, že je to zatím v raném stádiu, ale také mu řekli, že pravděpodobně může o hlas přijít, což bylo pro něj jako pro operního pěvce, který se tímto živil, neslýchané, ba doslova zdrcující. Pár měsíců bojoval s tím, jestli to vůbec podstoupí a už to na něm bylo pomalu znát, hlas mu zhrubl a na zkouškách nebyl schopen vytáhnout takové výšky, jako kdysi. Eren si toho všiml jelikož nebyl hloupý, pochopil to a přijal to. Pro něj by byl také konec světa, pokud by přišel o ruky a nemohl dál hrát na housle či klavír. Bohužel, tohle se nedalo nijak vyřešit. Tento koncert měl být také oznamovacím pro jeho diváky, že končí. Hlavní prioritou pro něj teď bylo hlavně zachovat si život a začít podstupovat chemoterapii, poté by se vše uvidělo. Měl neskutečnou podporu svých přátel, lidí z opery a svého milence a brzy budoucího manžela, tudíž na to nebyl sám. 

Otočil se k Erenovi čelem a hlavu mu zabořil do jeho hrudi. Nebyl jednoduše připravený tam jít, odzpívat to a odejít, když věděl, že to bude pravděpodobně na vždy. A oni to chápali, nikdo ho nenutil začít na čas a lidé byli kupodivu trpěliví, kdo by taky nebyl, byl nejlepším pěvcem své doby. Pódium bylo vždy jen jeho a všichni v něm viděli vzor. Hnědovlasý pianista si ho přitáhl víc k sobě a objal ho nejpevněji, jak mohl. Chtělo se mu brečet, ale rozhodl se být silný. Bude inspirací pro všechny, kterým se stalo to samé, měl totiž to štěstí, že ještě byl výborný hráč na housle, což nikdo dosud neocenil. Mohl hrát v opeře, koncertovat jen tak. Vždyť on byl ten, kdo naučil hnědovláska na housle a hnědovlásek ho zase učil na klavír. 

Levi se od svého přítele odtáhl a kývl na něj. Prohrábl si vlasy, naposledy si porovnal knoflíčky a vyšel ze zákulisí před oponu, zatímco Eren si již dávno šel sednout na své místo u klavíru. Oba dva vypadali jako v pohádce. Hnědovlasý mladík měl delší vlasy stažené v drdolu tak, že pár pramínku mu padalo do obličeje. Zároveň ladil s bělostným pianem, u kterého seděl, svým oblekem. Měl bílý oblek s černou košilí a bílou kravatou, bílé kalhoty a bílé lakýrky. Celé to kontrastovalo krásně s jeho očima, které byly zelené jako jarní louka. Naopak Levi měl na sobě černý frak s bílou košilí a motýlkem, černé kalhoty a černé boty. 

Jakmile se Eren posadil za piano a Levi se postavil na své místo, opona se zvedla a reflektory bílého světla zazářily na jediné dvě osoby na pódiu - pianistu a pěvce. Tohle byl jejich den, jejich sen, jejich chvíle, kterou měli prožít naplno. Hnědovlasý mladík věnoval pohled černovláskovi, který na něj kývl. Položil své prsty lehce na klávesy a začal jemně a lehce hrát tolik známou, přesto vzdálenou melodii jejich písně. 

Černovlasý muž se nadechl a do jemných tónů krásné elegantní písně začal pomalu zpívat onu písničku. Ruce měl připravené před sebou, a jakmile začal zpívat, začal celé představení i znakovat. Lidé lapali po dechu, netušili, co si mají myslet, co to má znamenat, proč znakuje? Byli zmatení, přesto však unešení líbeznou hudbou, která se ozývala z pódia. Po chvíli se přidaly i bubny, které dodávaly celé písni zvláštní magický kontrast. 

Snažím se popadnout dech, nechme to takhle být. Tenhle moment nemůžeme nechat skončit. Vypustil jsi tenhle sen se mnou, stává se hlasitějším, slyšíš tu ozvěnu? Vezmi mě za ruku, budeš to se mnou sdílet? Protože drahoušku, bez tebe...

Záře tisíců reflektorů, hvězdy ukradené z noční oblohy. Nikdy by to nebylo dost, nikdy to nebude dost. Věže ze zlata jsou stále málo, tyhle ruce sice mohou udržet svět, ale nikdy, nikdy to nebude dost. Nikdy to nebude dost...