Key To Your Heart [Ereri/Riren Adventní kalendář 2020] ✔

7.12 - Say You Won't Let Go

,,Není nic krásnějšího než rodina, která vás miluje stejně jako vy je."

,,Tohle je příběh, který se stal před hodně dlouhou dobou. Přesto je ale krásný a já bych ti ho chtěl dneska povědět, zlatíčko." 

Černovlasý muž se pousmál na malou dívenku sedící na posteli pod přikrývkami. Ona se na něj usmála a přitulila se víc ke svému medvídkovi, kterého měla vedle sebe. Chtěla ten příběh slyšet, byl to pro ni magický okamžik, když jí tatínek chtěl vyprávět nějakou pohádku. Zamrkala svýma velkými velkými zelenými kukadly a našpicovala uši, aby jí nic neuklo.

,,Tak dobrá." Muž se nadechl a začal potichoučku vyprávět.

Tento příběh začal před hodně dlouhou dobou. Je to příběh o lásce, přátelství, štěstí, ale i smutku a radosti. Tehdy byl poněkud chmurný den, sluníčko nesvítilo, naopak se schylovalo k bouřce a pomalu začínalo poprchat. Ulicemi města se procházel poměrně mladý kluk, hlavu schovanou v kapuci, ze které mu trčely jen hnědé roztřepené vlasy a smaragdově zelené oči, jež zkoumaly každou uličku, člověka i maličkost, která se kolem nacházela. Nevypadal, že by mu bylo dobře, neusmíval se. Měl to namířeno za svým dlouhodobým přítelem, se kterým byli domluvení, že půjdou pít. Nebyl ale nějak šťastný, to jeho černovlasý kamarád poznal hned. Jakmile sedli do baru, hnědovlásek to začal přehánět s alkoholem, jako by se snažil něco zapít. Neřekl ani slovo, ale Levi mu jakýmsi podivným způsobem rozuměl. 

Pili spolu strašně dlouho, strašně moc. Nakonec se Eren rozplakoval, zatímco se ho Levi snažil dostat k němu domů. Samozřejmě to skončilo hned na toaletě, kdy mu držel hlavu a pomáhal mu. Trvalo to celkem dlouho, protančili celou noc a jeho odměna byla sladší, než čekal. Když se na něj hnědovlasý mladík usmál, Levi ztuhl. Po těle se mu rozlilo teplo, v břiše měl motýlky a cítil, jako by se zastavil čas. V tu chvíli si uvědomil, že by pro něj udělal cokoliv. Budil by ho snídaní v posteli, nosil mu kafe spolu s pusou na čelo, ba dokonce vozil děti do školy a mával jim na rozloučenou. Na chvilku zapomenul, že je starší než on, chtěl s hnědovláskem tančit a být s ním navždy. Doufal, že ví, jak se cítí, přestože se to snažil hrát na přátelství, hrát to chladně. Hnědovlásek pro něj byl nejkrásnější bytost na světě a jejich láska měla větší cenu než zlato. Chtěl s ním žít dokud nebudou staří a nemohoucí.

,,Tati a jak to s nimi dopadlo?" Černovlasá holčička zamrkala na svého tátu ve snaze zjistit toho víc.

,,Neboj se, dozvíš se to," černovlásek se otočil do dveří, kde stál opřený vyšší, pohledný, hnědovlasý mladík, dlouhé vlasy stažené do ledabylého drdolu a na tváři mírný úsměv. Jen na něj kývl, opět se nadechl, odkašlal si a začal dál vyprávět.

Ten chlapec ho jednoduše nechal cítit se určitým způsobem, že mu s ním bylo dobře. Toho kluka, který neřešil nikdy lásku ani žádné emoce, který skoro jako by neměl ani srdce. Ale i tento samý, černovlasý chlapec se stříbrnýma očima chtěl být s někým. Jednoduše toho klučinu miloval. Věděl, že všechno, co se teď děje, bude jednou lepší a budou oba šťastný. Chtěl s ním být dokonce i když budou jen duchové. Tak moc ho měl rád. Byli spolu pořád, došli tak daleko, tak moc vyrostli. A jediné, co si oba dva přáli bylo, aby ani jeden z nich neodešel. Žít spolu navěky, protože tu byli pro sebe, když nikdo jiný nebyl. 

,,A jak to teda dopadlo?" Ptala se nedočkavostí holčička, motajíc si prstem své černé prameny vlasů na prst.

,,Zlatíčko, jak si myslíš, že to dopadlo, když ti dva kluci teď stojí před tebou?" To už i onen hnědovlásek přišel do pokoje, zajel černovláskovi rukama do vlasů a přitiskl si ho k sobě blíž, zatímco ho hladil. A on se nechal, jen se usmíval a objal ho nazpátek. Holčička jen pootevřela pusinku, přesto nic neřekla. 

,,Dobrou noc, sladké sny." 

Oba dva jí dali pusu na čelíčko, zhasli světlo a odešli pryč.