Key To Your Heart [Ereri/Riren Adventní kalendář 2020] ✔

29.11 - Brother

,,Výhra války nedělá žádný rozdíl pro ty, kteří jsou již dávno mrtví."

Jeho dech byl klidný, přestože jeho srdce bilo jako zvon. Díval se na bledou tvář hnědovlasého chlapce, který konečně nabral pokoje přemýšlejíc, co teď bude dělat. Válka nikdy nebyla nic pěkného, vzala mu tolik lidí, na kterým mu záleželo, přesto ale doufal a věřit slibu, který mu chlapec dal; nikdy ho neopustí a bude kráčet po jeho boku až do konce. Ale teď bylo vše ztraceno. Ležel tam, bez známky jediného pohybu, jeho tvář konečně nabyla zaslouženého pokoje. 

Pamatoval si ho ještě jako veselého chlapce, který se každý den proháněl po loukách ve své rodné vesnici a neustále se smál. Jeho zelená očka, která se dívala na nebe a všechny sny, které kdy vyprávěl. Tehdy byl v tom věku, v jakém byl chlapec teď. Byl mezi nimi doopravdický rozdíl. On byl vojákem již dlouhou dobu, byl kapitán, měl zodpovědnost celého svého týmu, což tohle dělalo ještě horší. Miloval ho jako bratra. Pamatoval si, jak mu vždy hnědovlásek říkal, že půjde za ním, přesto nečekal, že to doopravdy udělá.

Tehdy ho zamrazilo. Předstoupil před nové rekruty, kteří měli nastoupit do armády a poprvé za celý život cítil, jak se mu z tváří vytrácí barva. Tu hnědou rozcuchanou hlavu s milou pohlednou tváří a jemnýma oceánově smaragdovýma očima by nepřehlédl. Zatočila se mu hlava, nemohl dýchat. Před očima měl ten nejčernější scénář, který se nakonec stal.

V jeho posledních minutách ho držel, jeho hlavu měl ve svém klíně a tiše plakal. Schytal střelu místo něj. Na bitevním poli to nikdy nebylo jednoduché, byl to zmatek, kulky létaly z každé strany, všude prach, pach krve a smrti. A tehdy se to stalo. Někdo po něm vystřelil a než stihl cokoliv udělat, chlapec před něj skočil a schytal ránu přímo do srdce. Vyděšen padl na kolena, držíc jeho pomalu chladnoucí tělíčko v náručí. Srdce jako by se mu zastavilo, vše najednou zčernalo, ztratilo barvy, vše se zpomalilo. Čas jakoby neexistoval. A v tuto osudnou chvíli si uvědomil, že měl pravého přítele, milence a možná i budoucího muže celou dobu po svém boku. Neviděl to, jak mohl být tak slepý? Válka nikdy nepřinesla nic dobrého. Tehdy křičel, poprvé v životě nechal své emoce vyplynout na povrch, odmítal ho tam nechat, ječel, kopal, brečel, museli ho násilím odtrhnout. Od té doby se cítil prázdný, neúplný.

Pousmál se. Bylo chladno, již pomalu nastupoval večer a on stál u otevřené černé rakve, kde ležel bledý, hnědovlasý mladík v bílém fraku mezi růžemi, přikrytý vlajkou. Takhle mohl vypadat na jejich svatbě, kdyby ho o ruku požádal dřív. Držel v ruce krabičku a díval se na zaltý prsten se smaragdem. Stále to odkládal, a když už to chtěl udělat, zavolali je na urgentní misi. Tehdy netušil, že bude jeho poslední.

Naposledy se pousmál a nechal stéci slané kapičky slz po jeho tváři. Zvedl opatrně chlapci ruku, jako kdyby byl z porcelánu a pomalu mu navlékl prsten, který mu chtěl tehdy dát. Ještě než mu ruku vrátil, jemně ho políbil na hřbet a zašeptal ona kouzelná slůvka omluvy a lásky, jež mu nikdy nebyl schopen říct do očí.

,,Farewell, my love. See you in heaven." (Sbohem, má lásko. Uvidíme se v nebi.)