Jak jsem potkala číslo pět🖤

(8)

"Slyšela jsem zvěst že si pomatuješ vše co jsi byla nucena zapomenout" moje oči byly na pár sekund bílé a pak se zase vrátily do normálu. "tak jak se cítíš?" řekl Pětka a Allison najednou.

Před očima mi proběhl ten nejhorší zážitek mého života: Byla sobota a celá Umbrella Academy hrála na schovávanou a už zbýval jen Diego a já, Pětka ze srandy prozradil kde jsem ale pro mě to sranda nebyla. Naštvala jsem se na něj a svou telekinezí jsem s ním švihla o zeď ale než jsem si uvědomila co dělám bylo už pozdě. Pětka ležel v bezvědomí a všichni ho odnesli na ošetřovnu a já si uvědomila co jsem udělala.

"Jsem monstrum" řekla jsem a sedla si na postel a začala brečet. Pětka šel za mnou a Allison mezitím šla dolů aby si všichni vzpomněli kdo jsem. Pětka si vedle mě sedl "ať už sis vzpomněla na cokoliv tak rozhodně nejsi monstrum Tory" řekl mi a já se na něj usmála. "Chceš se jít se mnou navečeřet?"  souhlasila jsem a šli jsme spolu dolů kde všem Allison vracela paměť na mě. Po večeři jsem šla do svého pokoje a šla jsem spát.

*z pohledu pětky*

Už jsem usínal ale najednou jsem uslyšel křik z pokoje kde byla Tory. Rychle jsem vběhl do jejího pokoje. Tory byla zády ke mě a brečela, její hrnek kafé který byl na nočním stolku se třepal a káva v z něj byla všude kolem, tabulka skla v okně pomalu praskala, dveře se zavíraly a otevíraly a to všechno dělala Tory. Když jsem jí zkusil přetočit směrem ke mě abych jí vzbudil, jakmile jsem se jí dotkl odhodila mě telekinezí ke zdi a najednou se rychle posadila a začala nabírat dech a uvědomila si co se stalo.

*zpět ke mě*

Měla jsem obrovské noční můry o mých schopnostech, snažila jsem se probudit ale nešlo to. Strašně jsem se chtěla probudit, pak se to povedlo. Vzbudila jsem se celá zpocená a najednou si všimnu Pětky který byl opřený o zeď , z nosu mu tekla krev. Když jsem se rozhlédla tak jsem si všimla že okenní tabulky byly popraskané a divila jsem se že ještě nepraskly. Vstala jsem a ihned šla k Pětce " Panebože co jsem to provedla?"

"Pětko?!, Pětko probuď se!"  Pětka se probral a já ho obejmula. "Jsem se lekla že jsem to udělala zase" on mě taky obejmul. " Čekej, jak to myslíš zase?" posadila jsem se na postel  a řekla mu o tom proč jsem vlastně musela odejít a zapomenout. "možná to bude znít divně ale nemohl bys tu dneska prosím spát se mnou? Bojím se že bych něco udělala ale kdybys mě v čas vzbudil tak se nic nestane" ani nevím proč jsem se zeptala, cítím se s ním vice bezpečně? Nejspíš ano. Pětka se usmál a souhlasil a ustlal si na zemi. Už jsem skoro spala, když mi to došlo... "Pětko? spíš?" zeptala jsem se jako malá holka. "Ne, proč"   "Já myslím že to nebyla náhoda že moje matky zhynuly při požáru"