✎ Slunečnice a jiné povídky [𝐤-𝐩𝐨𝐩]

Ⅶ. Zarámovaná a opuštěná

Žádná bližší specifikace. Povídka byla psána v rámci Drobných K-pop výzev (#7) od .║✝║

―――――

Nebyl tu už dlouho. Dokud nevložil klíč do zámku, dokud neotevřel vrzající dveře a váhavě nevkročil na prachem pokryté parkety, neuvědomoval si, jak moc mu tohle místo chybělo.

Zůstal stát jen kousek za prahem, klíče zapomenuté v zámku, rozhlížeje se okolo. Nic se nezměnilo od chvíle, kdy za sebou zamkl. Nic. A zároveň všechno. Tohle místo bylo jako návrat v čase a on na kratičký okamžik zadoufal, že možná...

Zavřel za sebou dveře a současně s tím zavřel oči, nechávaje vlnu vzpomínek, aby se přes něj přelila. Temnou chodbu rázem zalilo slunce, prach zmizel a hluk se odrážel od stěn. Tři pobíhající ratolesti a za nimi rozesmátá žena s černými vlasy a hlubokýma očima, které ho vítaly s bezbřehou láskou. Pokaždé, když se vrátil domů. Usmál se. A pak jeho tvář ustrnula.

Jak dlouho to bylo, co o ně přišel? Co naposledy viděl ty rozzářené dětské úsměvy? Co naposledy mluvil s ní a přál jí krásné ráno? Úsměv zhořkl a v očích ho zaštípaly slzy. Dlaně zdvihl k tváři, schovávaje se před světem. Líce rázem zvlhla a on se sesunul k podlaze, zničený tíhou vzpomínek a svědomí. Proč si tehdy vzal je a on zůstal ušetřen? Proč toho rána nenastoupil do auta s nimi? Proč? Tak mnoho otázek a proseb. Tolik slov, jimiž proklínal osud. Krvácel, brečel, křičel. Ale k čemu to? Život jim vrátit nedokázal. Zatnul pěsti, uslzený pohled upřený před sebe.

Dobře si vzpomínal na okamžik, kdy zvedl telefon. Na chladný hlas, jenž mu oznamoval, že je jim to líto.

Nemohl tam zůstat, utopený sám v sobě a vzpomínkách. Tehdy ne. Odjel z města, odletěl z krajiny a dlouhé roky se snažil přenést přes těch pár minut, během nichž ztratit úplně vše.

Ale i nyní to bolelo. Tak zatraceně to bolelo, když procházel chodbou a s každým krokem cítil to prázdno, které se mu utahovalo kolem krku, bránilo plicím v nádechu a hrozilo, že ho opět srazí k zemi.

Na okenním parapetu stála jediná fotografie, kterou tehdy v záchvatu žalu neschoval do krabice. Fotografie z toho rána, zarámovaná a opuštěná. Na ní ještě bylo všechno v pořádku, děvčata se usmívala, jejich bratříček vyplazoval jazyk a ona... si odhrnovala vlasy a vypadala u toho tak krásně, tak spokojeně!

Váhavě uchopil rámeček... A pak si ho zoufale přitiskl k hrudi.

„Proč? Proč mi vás vzali?"

Kdyby – těch bylo tolik, ale on už nemohl přemýšlet nad žádným kdyby.

„Omlouvám se, mrzí mě to."

Už ne proto, že tam tehdy nebyl s nimi.

„Měl jsem se vrátit domů mnohem, mnohem dřív."

Vrátil fotku na místo, roztřesenými prsty se dotkl tváří svých čtyř milovaných.

„Už zůstanu."

A zůstal.