✎ Slunečnice a jiné povídky [𝐤-𝐩𝐨𝐩]

Ⅰ. Slunečnice (E'Dawn ~ Triple H)

Inspirací byla píseň Sunflower (Triple H), od čehož se odvíjí i výběr protagonisty (E'Dawn). Povídka byla psána v rámci Drobných K-pop výzev (#2) od .║✹║

―――――

Tam, kde kdysi míval tvář, ho lechtaly sluneční paprsky.
Jen na pár minut, zůstaňte jen o chvíli déle.
Celou svou křehkou bytostí si Hyojong přál, aby ho teplo a světlo neopouštělo. Chtěl. Potřeboval.
Ale lidské vědomí bylo příliš racionální, než aby si dovolil doufat, že zlatý kotouč na obloze jeho prosby vyslyší. Každým dnem se za mizejícími nitkami natahoval úpěnlivěji, neboť chřadl. Cítil, že jeho nynější schránka je slabá. Věděl to.
A přesto se nedokázal pohnout z místa, nedokázal následovat to, co potřeboval k přežití, a každým okamžikem si připadal osamělejší. I dnes úpěnlivě žadonil a nechával své zubaté listy chvět se, žluté jazýčkovité květy natahoval v touze uchopit a nepustit. Ale nemohl. Kořeny byly hluboké, pevně ukotvené v půdě, což mu znemožňovalo dosáhnout dál, než se táhl stín stromu, pod nímž rostl.
Ach ano, snad poprvé se mu zastesklo po období, kdy postrádal naději a neměl tušení, jak pestrý svět umí být. Po období, kdy si šel za svým snem a doufal v mnohé. Po období, kdy sám sebe miloval a věřil, že může vzlétnout k obloze. Místo toho ho však chytila do spárů závislost na kofeinu, přepracování a vysílení. Skončil. Zatoužil stát se květem.
Sny se rázem změnily a té bouřkové noci se mu jeho přání vyplnilo. Zapustil kořeny, zůstal opuštěný na jediném místě, kam nedopadaly sluneční paprsky, ty životadárné nosiče světla a tepla. Nemohl růst, nešlo to!
A tak chlapec, který sám sebe miloval, toužil po barevných křídlech a svobodě, dostal jen stíny listů, smutek ševelícího větru a samotu.
Kvůli vlastnímu pošetilému přání chřadl. V zarostlé zahradě, do níž roky nevkročila lidská noha, kde ani ptáci nezpívali. To mu možná chybělo ze všeho nejvíce. Zpěv. Toužil svou bolest vykreslit slovy, použít hlasivky a křičet, zpívat a řvát o bolesti, která mu byla odkázána.
Ale byl slunečnicí, neměl hrdlo, ústa, jazyk a ani hlas. Nemohl zpívat. Nemohl vydat ani jediného hlásku, pouze se natahovat k obloze a doufat, že strom, v jehož stínu vyrostl, mu nebude dále clonit. Nevěřil tomu však. Cítil vlastní smrt, blížící se konec svého trápení...
Smířil se s tím, že už brzy... brzy zakusí klid a věčný pokoj, ale toužil ještě naposledy vykřičet své myšlenky do světa. Zazpívat pro lidi, vidět dav pod pódiem, úsměvy a radost v cizích tvářích. Jenže on již nebyl člověkem.
Jen chvíli, chviličku, prosím, sluníčko, dej mi ještě čas, abych mohl snít.