✎ Slunečnice a jiné povídky [𝐤-𝐩𝐨𝐩]

XIII. Zítra (Yoongi ~ BTS)

Pro všechny, které neopustila víra ve světlejší zítřky. Povídka je psána z pohledu Yoongiho (BTS).║✿║

―――――

Byl na pódiu, slyšel potlesk, výkřiky. Radost spíše vnímal, než by ji skutečně viděl, protože dav se sléval v jedno. Před očima mu tančily zlatavé jiskřičky, na tváři se objevil úsměv. Co záleželo na tom, že byl předstíraný a skrýval únavu. Nepoznal to nikdo, protože už dlouho se mu neodrážela spokojenost v očích.

Pohlédl vlevo, jen aby se následně otočil vpravo a svázal pohled s ním. V tom okamžiku proběhlo na tisíc slov.

Všichni tak unavení, všichni vyčerpaní, aniž by jim kdokoli věnoval den volna. Co záleželo na tom, že potřebovali vydechnout, když toho bylo tolik před nimi.

Ale on přesto miloval všechny ty neznámé tváře v davu, které křičely jejich jména. Zbožňoval tu lásku, která se vznášela nad Seoulem.

Jen kdyby ho netížil pocit bezmoci. Tak jako ostatní, ani on nemohl říct ne, když vedení rozhodlo. Nezáleželo na tom, že už nemůžou, že dávno berou z náhradních zdrojů energie. Nikdo se nezajímal, přestože bylo jasné, že tímto tempem...

Ani pomyslet na to nechtěl.

Světla zhasla, dech se pomalu zklidňoval, čelo zborcené potem, v očích únava, ale tvář pořád v zajetí křečovitého úsměvu.

Tep vylétl do výšin, když si uvědomil nepřítomnost ostatních.

Zůstal sám v nepropustné tmě.

„Prosím." Zoufalý šepot opustil rty, aniž by narušil klid potemnělé místnosti.

Teprve o pár okamžiků později se otevřely oříškové oči, jen aby si chlapec uvědomil, že je skutečně sám. Pokoj působil neosobně, hrubé obrysy nábytku, ale žádné osobní předměty.

Nebyl doma.

Při pohledu na blikající displej budíku ho zaplavila další vlna strachu. Skoro nespal, za pár hodin jim začínal trénink, ale věděl, že teď už nemá cenu se pokoušet ponořit do říše snů, v jeho případě spíše nočních můr.

Neohrabaně nahmatal mobil ležící na nočním stolku, přičemž málem shodil lampičku, u čehož si opět zvýšil tep.

Prosím, hyeong...

Po tvářích se mu začaly koulet slzy, ne proto, že by cítil smutek, dalo se to označit jako další známka vyčerpání.

Trpěli všichni, on se s tím však nedokázal vyrovnat.

Znova?

Ačkoli byla odpověď stručná a poměrně odtažitá, v jejím skrytu poznal starost. Jako obvykle.

Prosím

Nedokázal třesoucími se prsty napsat víc. Měl by, ale nemohl, už tak to bylo příliš.

Zítra

Mobil pípl ještě několikrát.

Mám tě rád

Jsi silný, Yoongi

Nezapomeň na to, kdo jsi

Buď sám sebou

Brečel, tentokrát opravdu, protože věděl. Chápal. Přesto toužil po vřelém objetí. Po lásce, která nebyla přelétavá. Po takové, která by od něj neočekávala dokonalost.

Nebyl takový. Nikdo z nich nebyl.

Přesto si všichni mysleli, že to po něm můžou chtít. Pletli se. Dojde jim to však dřív, než bude příliš pozdě vrátit čas?

Zítra

Odepsal, v tom jednom slůvku zanechávaje význam, který by mnoho lidí nepochopilo. Zavřel oči, odhodlaný nechat hlavu odpočinout, přestože se spánkem nepočítal. Ale přeci jen se propadl do hlubin beze snů, hlubokých a klidných jako oceán.

Zítra, opakoval si mlčenlivě. Zítra bude život chutnat sladce.