✎ Slunečnice a jiné povídky [𝐤-𝐩𝐨𝐩]

Ⅱ. Odraz dýmu

Žádná bližší specifikace. Povídka byla psána v rámci Drobných K-pop výzev (#3) od .║15+║

―――――

Ticho. Nádech. Ticho. Výdech. Ticho... A nic.

Vzduch se zadřel v plicích. Dlaň opřená o chladné kachle lemující umyvadlo se ani nepohnula, když otevřel oči. Ovšem ta druhá klesla k boku, svírala nedokouřenou cigaretu, z níž se na podlahu snášel popel. Pomalu, jako by mrznul čas.

Pohled upřel přímo před sebe, vnořil se do odrazu, shodného a plného hořkosti, kterou pociťoval hluboko v nitru. A přesto – přesto nesměl ani náznakem dát svou slabost najevo jinde než ve čtvercové místnosti plné cigaretového kouře a páry. Zíral si do očí, vnímal bledost své kůže, přestože právě opustil horkou sprchu. Moc dobře si byl vědom propadlých tváří a temných kruhů pod očima. Nedalo se tomu pomoci. Neměl čas na spánek, nedokázal do sebe dostat více než pár soust. Jen trénoval, tančil, zpíval a pořád dokola. Nestíhal.

Věděl, že jakmile cvakne zámek, bude muset nasadit masku. Masku, která tála při každé návštěvě koupelny. Věděl, že si bude muset vydrhnout ruce mýdlem, aby na nich neulpěl pach cigaret. Věděl, že si bude čistit zuby mnohem déle než obvykle, aby na něm nikdo nepoznal tuhle slabost.

Byla to vlastně slabost? Nebo zlozvyk? Hřích? Snaha utéct... a čemu? Netušil. Ale velmi dobře chápal, že nebýt těchto osamocených chvil, kdy se mohl vidět – kdy mohl cítit sám sebe – bez přetvářky, dávno by se zhroutil. Zpanikařil by. Možná by sáhl po té krabičce prášků na spaní. Té, která byla jen pár centimetrů od jeho postele, bezpečně zavřená v šuplíku nočního stolku hotelového pokoje. Chtěl domů.

Dým a pára prolnuly v jedno. Jen stěží dokázal v zrcadle spočinout pohledem na křivce opisující krční tepnu. Díval se však pozorně. Vnímal pomalý tep, jenž se objevoval v pravidelných intervalech pod kůží. Poslouchal monotónní zvuk tekoucí vody.

A moc dobře si uvědomoval i vlastní nahotu. Nevadilo mu to. Byl rád, že existuje místo, kde může být odhalený. Doslova. Cítil se lépe, když fyzično mohlo být propojeno s niternými pocity a nemusel se schovávat za žádnou maskou, za žádným kostýmem. Za ničím, co by z něj dělalo člověka, jakého znali všichni tam venku. Včetně těch nejbližších.

Zíral. Hledal. A konečně...!

Objevil tu drobnou odlišnost. To, co dělilo dýchajícího chlapce před zrcadlem od odrazu v dýmu a páře. Byla to upřímnost. A dlouhá jizva táhnoucí se po levém boku až k podbřišku.

Instinktivně prsty přejel po kůži v místech, kde zrcadlo ukazovalo zjizvenou tkáň, ovšem pod bříšky necítil nic než horkost vlastního těla. Jako pokaždé. A přesto se vždy nechal zlákat představou, že jednoho dne narazí na nerovné okraje hladké jizvy, jež by připomínala hadí kůži. Na svou upřímnost a opravdovost.

Usmál se. Ale ani ten úsměv mu odraz neoplatil. Naopak, působil snad ještě více znaveně a utrápeně. Koutky stažené dolů, ramena pokleslá a záda nahrbená. On přitom stál vzpřímeně – něco bylo jinak.

Polil ho ledový pot. Znova. Znova viděl sebe a věděl, že on to není. Hleděl na chlapce v odrazu a přemýšlel, proč je tak jiný. Jako pokaždé, když osaměl před zrcadlem.

Ostrý, trpký smích se mu zařízl do uší. Nebylo na něm nic veselého, zhola nic, co by odkazovalo na štěstí. Husí kůže se rozlezla po těle jako požár v lese. Nejdříve pomalu, od zápěstí po pažích až k ramenům, a pak rychle, přes hruď a břicho až k prstům u nohou. Bál se.

Chtěl utéct. Před svým odrazem. Před sebou samým. Před vším, co zrcadlo ukryté v dýmu skrývalo, co mu rty v něm šeptaly do ucha, když si do očí zíral příliš dlouho, čemu se chlapec tak trpce vysmíval, aniž by mu dal možnost zacpat si uši.

Nemohl však – jen zkoprněle stál, svíraje okraje umyvadla, a děsil se sebe samého, protože věděl, že ten odraz je ON, i když ne v tento konkrétní okamžik.

Byla to vzácná chvíle.

Chvíle, kdy jeho niterné touhy, obavy i strachy vytryskly na světlo v podobě odrazu.

Chvíle, kdy mohl být sám se sebou, aniž by ho kdokoli soudit.

A přesto se pořád bál.