✎ Slunečnice a jiné povídky [𝐤-𝐩𝐨𝐩]

Ⅴ. Slunečnice (Taemin ~ SHINee)

Další verze pohledu na slunečnici, tentokrát volně inspirována písní Thirsty (Taemin). Povídka byla psána na motivy Drobných K-pop výzev (#6) od . Mimo termín.║❂║

―――――

Léto přineslo letos až nezvykle chladné počasí, jako by se příroda hněvala na lidské jednání. Někomu by se mohlo dokonce zdát, že se člověku mstila studeným větrem a suchem, na které nebyl nikdo připraven.

Nepředcházela tomu žádná varování – a pokud přece, lidstvo je ignorovalo. V tom byla takhle samozvaně inteligentní rasa vskutku dobrá. Ignorovat. Popírat. Mít svou vlastní pravdu a nic jiného nevidět. Lidé byli jako mláďata, sotva odrostlá péči matky, neohrabaná, plná života, ale slepá k nebezpečí, bez získaných instinktů. Spoléhali se pouze na předložená fakta, ignorovali všechny ostatní možnosti, a tak nebylo divu, že je matka příroda nakonec přelstila zcela bez povšimnutí. Byli k jejím činům slepí a nyní na to dopláceli.

Plodiny na polích mřely suchem i mrazem, vody byl nedostatek, dokonce i dříve mohutné toky vysychaly a stromy chřadly, přestože by měly být zelené a plné života. Tráva zežloutla a listy začaly padat mnohem dříve než kteréhokoli předchozího roku.

Jen slunečnice, ty mocné, odolné rostliny dokázaly přečkat pohromu. A kdo ví, proč tomu tak bylo?

Snad byly přeci jen odolnější, ale mnohem pravděpodobnějším se jevilo, že si je matka příroda příliš oblíbila. Že se nad lidmi slitovala a dopřála jim alespoň jeden úsměv, než je připravila o vše ostatní.

Drobné slunečnice rostly, stoupaly k nebesům a hledaly sluneční louče, jichž bylo poskrovnu. Obloha zůstávala celé dny temná a působila jako před bouřkou, přesto však ani kapka vody nedopadla na vyprahlou zem, nechávaje planetu umírat.

Pomalu, zprvu nepatrně, ale ve výsledku velmi citelně. Lidé dosud nepocítili hlad a ani kdyby se situace neměnila, vydrželi by ještě dlouho. Co však s vodou? Nemohli vytrvat donekonečna, obzvláště když se jim matka Země rozpadala přímo před očima.

A do toho světa začínajícího konce se probudila ona. Do cizího světa plného utrpení.

Něžná, krásně žlutá květina poprvé nechala své květenství rozvinout se v plném rozsahu a nastavila svou tvář slunečním paprskům, které se v ten vzácný moment objevily na obloze.

To vše sledoval mladý chlapec, ještě nedospělý, podobně bezbranný jako slunečnice před ním, opuštěná uprostřed rozpraskané půdy, která byla dříve úrodnou.

Musel ji sem odnést vítr, mocný spojenec, ale velmi nebezpečný protivník. Daleko od její rodiny, zanechal ji v prostředí, kde měla zemřít.

Ale zdálo se, že její vůle k životu byla silná. Brala si vodu, připravila o ni jiné rostliny, jež se snažily přežít podobně jako ona, byly však příliš slabé, příliš lehce překonatelné její vůlí.

Možná na tom byla podobně jako chlapec, neboť ten uchváceně pozoroval, jak se otáčela za světlem.

Celé hodiny z ní nespouštěl zrak a kdyby mohla slunečnice cítit, pravděpodobně by ji jímal stud. Nejspíše by toužila skrýt svou tvář před jeho fascinovanýma očima, schovat se mezi listy a počkat, dokud neodejde. Ona však byla květinou s primitivní potřebou slunečního svitu.

Tiše se dívala do světla a naslouchala hlasu toho člověčího stvoření. Občas zaševelila listy do rytmu jeho pobrukování, ale jinak jako by ho ani nevnímala, jako by na jeho přítomnost zapomněla.

Teprve když záře zmizela a kolem se zešeřilo, její hlava klesla, napodobujíce lidské ukládání se ke spánku.

A tehdy – tehdy se stalo něco zvláštního.

Chlapec začal zpívat. Skutečně zpívat, z hrdla mu vycházely nejen tóny, ale také slova plná hořkosti, skrytá v chraplavém hlase. Kdo ví, kdy naposledy pil?

Přesto zpíval. Dost nahlas, aby ho květina slyšela. A ona zvedla svou tvář, otočila se za ním, našla v něm světlo uprostřed temnoty, přestože doopravdy nesvítil. Ale hřál. A každé jeho slovo se jí dotýkalo se stejnou láskou jako to dovedly jen sluneční paprsky. Laskavě, žíznivě. Bažil po něčem – stejně jako ona. Dlouze a hluboce.