Shit Happens | Larry Stylinson

Shit Happens 25.

Místo odpovědi přede mě na stůl postaví snídani. "To víš, nepodceňuj staré páprdy. Sice je to už pár století, co jsem běhal po zábavách a naháněl děvčata, ale pamatuju, že tohle byla ta nejlepší fáze vztahu. Když mě holky lanařily a vtipkovaly, nechávaly mě v nejistotě, abych se snažil."

"Na to tě ulovila mamka?" zeptám se zvědavě.

"No, vlastně…" sedne si naproti mně se svou vlastní snídaní, "s tvou maminkou to bylo trochu jiné. Přece jenom, oběma nám už bylo ke třiceti, když jsme se poznali."

"Jaké, jiné?" pokračuju v hovoru. Myslím, že jsme spolu ještě nikdy nemluvili takhle otevřeně. A taky jsem se s ním asi nikdy necítila sama takhle pohodlně. Nechápu, proč jsme si takhle nepokecali dřív…?

"Předpokládám, že tvoje uvolněnost bude mít něco společného se stopovým množstvím onoho mešního vínka ve tvé krvi," poznamená. "Ale s tvou maminkou jsme se dali dohromady na základě porozumění, stejných zájmů, a… proč to neříct, fyzické přitažlivosti."

"Přitahuje tě? I teď? Mamka? Fakt!?" jeho poznámku o vodce v krvi přejdu.

Zčervená a skloní hlavu ke svému senu v misce, nebo co to je. "Ehm, no, samozřejmě."

Rychle si počítám, kolik to je let, co jsou spolu. Patnáct? Dvanáct? No tak nějak. Přes deset let určitě.

"Wow."

"Myslíš, že je to divné? Nechutné?" zasměje se, ale vím, že se stydí.

"Ne, ne, spíš… to je asi vztah, myslím, jako… yeah. Obdivuhodné. Je to asi dobře, myslím, jiného tátu už nechci."

Usměje se, ale ruměnec na tváři mu vydrží. "To říkáš proto, že nemáš ráda další chlapy v životě, nebo proto, že jsi se mnou docela spokojená?"

"Hm… oboje, ale to druhé víc."

Potěšila jsem ho? Nebo vyděsila? Kruci, vážně by mi ještě naměřili alkohol v krvi.

"No ne, tady je halasu po ránu," ozve se z chodby babička, která právě přišla, nejspíš. "Někdo tu má vodku asi ještě i v moči, co?"

Zaskočí mi čaj, jak se rozesměju.

"Kromě skvělé manželky a talentovaných dětí mám navíc i tchýni od rány," mrkne táta, který se taky směje na celou pusu.

"Na všechno ostatní je tu mastercard."

"Ty abys neměla na všechno odpověď," sekunduje mi babička. "Byla jsem v obchodě, protože jak tě znám, dala by sis utopence."

"Miluju tě, babi," obdařím ji zářivým úsměvem. "Mimochodem, tati, ty talentované děti jsi myslel sarkasticky, nebo si fakt myslíš, že mimozemšťanologie mého bratra a mamlasoistika mé maličkosti jsou talenty?"

"Je to kosmounautika a letecká navigace!" ozve se z horního patra bratr.

"To říkáš jenom proto, abys mě nemusel svézt ve svém kosmickém korábu, ty zákeřný škudlile!" křiknu na něj.

"Mám otázku," ozve se stydlivě táta přes svoje seno a svůj smích. "Ta mamlasoistika se vztahuje jenom na tvůj humor, nebo na celou tvou osobnost?"

"No babi," vydechnu okouzleně. "Není taťka zlatý? On si myslí, že mám osobnost - to jsme ho dobře oblafly, že?"

"Pšš, sluníčko," napomene mě babi něžně. "Nebo mu to prozradíš."

"Aha, no jo," usměju se nepřítomně. "Jak to děláš, že jsi tak chytrá, když máš kolem sebe v jednom kuse takovou bandu tupců, babi?"

"Mám imaginární kamarády, zlato. Jsou to jediné, co mě udržuje při zdravém rozumu."