Shit Happens | Larry Stylinson

Shit Happens 11.

"Rande… eh, co?" nechápe Liam.

Plácnu se do čela. Celá tahle věc přestává dávat smysl.

"Ne, lásko, klid. Chceme jít akorát do kina. Pár lidí, rozumíš, sranda, pizza, házení popkornu po lidech, chápeš, ne? Jsi zvaný," usměju se. "Dneska v sedm tam."

"Aha, no jo, jasně, proč ne. Jen jsem… eh," zase se červená.

Chudák Liam.

"Promiň. Já a můj manželka máme velmi specifický smysl pro humor," omluvím nás.

Louis se kousne do rtu: "To je tím, že je můj manžel tak chytrá."

"To jenom proto, že jsem se včera naučila nové slovo, tak jsem ho hned musela použít," vysvětlím.

"Specifický…?" tipne si Liam.

"He, humor," otočím se a táhnu Louise s sebou. "Ne že bych věděla, co to znamená, ale na tom nesejde. Pojď, Lou, jdeme. A dneska v sedm, Li!"

Taky bych s tím svým humorem měla něco dělat. Jestli mě ještě jednou zradí tak, jako mě zradil dnes, přestanu ho zalívat. A taky mu zabavím ten nový květináč. Já ti dám, tahat mě do schůzek s cizími muži…! Oh doprdele, toto přece ani není humor, Anet…! Ještě slovo a zapomeň na tu novou konvičku.

…

Možná by nebylo na škodu zajít za školním psychiatrem. Problém: nedorozumění s rande a panika s květináčem. Výsledek: špatné hnojivo.

…

Možná bych se měla rovnou zapsat na terapii. A asi by to nebyl špatný nápad, protože sotva chci zahnout z chodby vlevo, kudy se jde do naší výrobny atomového střeliva, která se velmi špatně maskuje jako jídelna, srazím se s panem doktorandem.

"Anet," pronese ledově.

"Kojení. Chci říct, hnojení," plácám.

Kurva, co, Anet?!

"Prosím…?"

"Ale to je jedno. Uhni, mám hlad. A přestaň přepadat nevinné školačky. Lou by z toho mohl mít trauma a já bych si to mohla špatně vyložit. Nesahej mi na mou manželku."

Nadechne se, ale já ho odstrčím z cesty a zmizím, dokud to jde. Louise mám v zádech. Skoro doslova. Dusí smích v mém tričku, když standardně předběhneme všechny mladší studenty v řadě na oběd a necháme si na talíř vykydnout něco, co se neodvážím ani otipovat, co by to mělo být.

"Anet, ty jsi ten nejšílenější hurikán, který jsem kdy viděl."

"A tos mě ještě neviděl, jak si dělám makeup," zahuhlám a posadím se vedle Nialla.

"Lásko, zachraň mě," požádám ho a vezmu mu kompot výměnou za své hlavní jídlo.

"Co se stalo?"

"Nachystejte květináče, na Vánoce jsem zpátky," zamumlám a plácnu s obědem na stůl.

"Je všechno v pořádku?" zeptá se opatrně Monnie.

"Yeah, já jsem docela v pohodě, jenom můj mozek… vypovídá službu…"

A ti blbci se tomu zasmějou. Banda idiotů, ale že by poznali Red Dwarf referenci, to ne. Dnešní děti, znají akorát Hannah Montana a My little Pony. A aby toho nebylo málo, pan doktorand se rozhod vrátit do jídelny, takže se na něj musím dívat celý oběd.

"Aby ti nevypadly oči," drcne do mě Niall.

"Co?"

"Koukáš na něj už deset minut a neřekla jsi ani slovo. Buď v duchu slintáš," pochechtává se Louis, "nebo plánuješ, kde schováš jeho mrtvé tělo."

Široce se usměju rty, ale můj pohled zůstane chladný.

"Tohle je… děsivé. Nedělej to," vyzve mě Zayn.

Přesunu pohled na něj a on po mém talíři hodí špagetu. I s vidličkou. Protočím oči, "Bojové umění tříletá holčička, Zayne, gratuluju. Jistě jsi to roky trénoval do nejmenšího detailu, takže si cením práce, kterou jsi na tom chvatu odvedl-!"

Špageta mi přistane na obličeji. S psychopatickým úsměvem seberu Niallovu polívku a vyliju mu ji do talíře. Pak se zvednu a co nerychleji vypadnu, protože bitvy s jídlem skončily posledně u babičky v kanclu a týdenním zabavením notebooku. Sedm dní bez NFS, no noční můra.

"Někdo by ti měl povědět něco o stolování a kultuře," dožene mě Louis a chytí mě za ruku. "A kromě toho, musíme napsat test z biologie."

"Já nemusím, Ni ho napíše za mě," usměju se zářivě.

"Že jo, lásko?" houknu zpátky chodbou, kterou by se měl hnedko přiřítit Niall, ale jako na zatracenou potvoru zpoza rohu vyjde dlouhý kabát a kudrnaté vlasy.

Ten zatracený bastard je všude, přísahám všem dobrým bohům.

"Jistě, drahá," ušklíbne se ten idiot a projde okolo mě bez zjevného zájmu.

Nevybouchnu. Ani mu nic neřeknu. Prostě budu mlčet. Jo, mlčet. Louis do mě sice něco hustí skoro celou biolu po tom, co podstrčím Niallovi svou písemku, aby ji za mě napsal, ale já neodpovím, vlastně ani moc nevnímám. Naštěstí nám ve výtvarce pustí jakýsi dokument o architektuře, takže je Louis dost zabaven na to, aby si mě všímal, a já si můžu promyslet to, co si promyslet potřebuju. Ohledně pana doktoranda Stylese.

Je sexy? Asi je šarmantní. Není gentleman. Je zajímavý, ale není vychovaný. Je arogantní, ale má smysl pro humor. Možná by nebylo od věci zakopat válečnou sekeru a pozvat ho na pivo, ale to by se ten kretén musel přestat chovat jako… no, kretén. Do té doby u mě má utrum. Teda, pokud o mě stojí. Ale nejsem slepá, jede po mně, navíc to říkají všichni, i Louis mi to občas zahuhlá do ucha, i když má sledovat film. Když do mě začne něco hustit po třetí, okřiknu ho.

"Co máš proti postmoderní architektuře ve Valencii?! Kecni si na zadek a koukej na film, dokud máš čím."

Až sem slyším Niallův smích, který měl být asi tichý. Myslím, že Niall je v tichém smíchu stejně dobrý, jako já v šeptání. Profesorka ze mě tak nadšená není, vyzve mě, abych si laskavě své rádoby vtipné poznámky nechala na přestávku. Omluvím se a zmlknu.

Je Styles sexy?

Byla bych idiot a hlavně lhář, kdybych řekla že ne. Je sexy. Přitahuje mě, fyzicky. Ale jenom do chvíle, než otevře pusu. A ne, nejsem připravená na to, abych přiznala, že mě vlastně i to přitahuje. Ne, ani trochu.

…Kurva.

Ještě jednou dnes zvážím návštěvu psychiatra a skutečně si u něj zjednám schůzku. Tohle už přece není možné.