Dívka, které lišky dávaly dobrou noc (dočasně pozastaveno)

Kapitola druhá

Byly tam, slyšela je. Dvě veverky se proháněly ve větvích nad její hlavou. Zakručelo jí v břiše. Už dlouho neulovila nic tak velkého. Sbíhaly dolů po kmeni. Jedna se dotkla země, netušíc, že je ve smrtelném nebezpečí. Teď jen počkat na správný okamžik. Ještě chvilku... Připravit se... Nejednat zbrkle a... SKOK! Veverka zaregistrovala pohyb až příliš pozdě. Posledních pár sekund před smrtí se snažila utéct, ale bylo to k ničemu. Akari měla konečně něco do žaludku. "Občas je to prostě otázka postřehu," řekla nahlas, přestože ji nikdo nemohl slyšet.

Začínalo se stmívat, proto si všimla mihotavého oranžového světla pohybujícího se v dálce mezi stromy. Mrtvou kořist zavěsila za pásek a zvědavě se vydala tím směrem. Byla ostražitá, našlapovala potichu. Když byla blíž, nevěřila svým očím. Co někdo dělal večer uprostřed lesa?

⁂

Už nějakou chvíli měl pocit, že ho něco sleduje. Byla skoro tma a on se cítil velice nepříjemně. Na cestu si svítil, ale v denním světle les vypadá jinak než v noci za světla plamínku v dlani. Začínal se obávat, že bude muset přespat v lese. A ta představa se mu ani trochu nelíbila.

Po dalších několika hodinách se konečně posadil. Měl pocit, že chodí v kruzích. Nasbíral dřevo a z několika kamenů udělal ohniště. Chtěl spát u příjemného tepla ohně, dodávalo mu to alespoň trochu klidu, proto už si nevystačil jen s plamínkem v dlani. Když usínal, měl pocit, že koutkem oka zahlédl pohyb, ale byl příliš zmožený hledáním cesty domů, takže přesvědčil sám sebe, že se mu to pouze zdálo. Poslední věc, kterou vnímal před usnutím, byl pocit, že ve tmě číhá něco, co ho nespustí z očí.