Dívka, které lišky dávaly dobrou noc (dočasně pozastaveno)

Kapitola čtrnáctá

Když se Azalor probudil, chtělo se mu kýchnout. Jakmile otevřel oči, bylo dokonce velmi jednoduché určit zdroj toho pocitu. Šimralo ho totiž pod nosem stéblo trávy. Když se posadil, Akari vypískla, pustila stéblo a odběhla pryč. Azalor se zasmál. Jako malá.

Neuniklo mu, že mu s tím pohybem něco spadlo z hrudníku do klína. Věneček kopretin. Poslušně si ho nasadil na hlavu – seděl mu překvapivě dobře – a zvedl se, aby mohl najít Akari, jenže když se rozhlédl, druidka nikde.

Hrklo v něm. Na louce byl sám. Jak se teď má dostat domů?

A pak uslyšel to hihňání. Ta holka se mi snad jen zdá, protočil pobaveně očima. To už schovaná dívka nevydržela a rozesmála se naplno. Tentokrát se k ní rád přidal.

"Měli bychom pomalu vyrazit," podotkl stále s úsměvem na rtech a natáhl k dívce ruku. Akari se jeho ruky chytla, pak ho obdařila šibalským úsměvem a trhla rukou zpět k zemi. Azalor to nečekal a než se nadál, ležel rozplácnutý přes ubohou dívku.

'Ubohá dívka' ale nevypadala, že by ji něco bolelo. Nevypadala ani, že by jí to vadilo. 'Ubohá dívka' se jenom smála na celý les.

Azalor cítil, jak mu hoří tváře, tak se sesbíral jak nejrychleji uměl a tvářil se, že se poslední dvě minuty nikdy neodehrály.

Když už z paloučku konečně doopravdy odcházeli, věnečky z kopretin na hlavách a úsměvy na tvářích, ještě jednou se ohlédl. Tohle místo nechtěl nikdy zapomenout. Následně vrátil pohled k Akari a asi posté jí poděkoval.

Schylovalo se k večeru, když se rozhodli zastavit. V chystání tábořiště – pokud se to tak vůbec dalo nazývat – už byli sehraní. Azalor měl na starost oheň, Akari večeři. Výjimečně proběhlo všechno v klidu a tichosti, oba byli v myšlenkách zpět na paloučku ukrytém uprostřed lesa. Když si šla Akari lehnout, bez okolků hodila věneček do ohně.

"Škoda, slušel ti," uklouzlo Azalorovi dřív, než se stihl zastavit. Dívka se jen tiše pousmála.

Seděl u ohně snad ještě hodinu, než si začal pobrukovat napůl zapomenutou melodii z dětství. Byl přesvědčený, že Akari už musí spát, proto se skoro lekl, když vedle něj tiše dosedla další postava. Dívka si položila hlavu na jeho rameno a do melodie mu začala zpívat slova, která už si dávno nepamatoval.

A jak tam tak spolu seděli a tiše zpívali dětskou ukolébavku, Azalor měl pocit, že byl přesně tam, kde má být.