Dívka, které lišky dávaly dobrou noc (dočasně pozastaveno)

Kapitola šestá

Bloumali lesem už půl druhé hodiny a Azalor měl hlad. Nejedl od včerejšího oběda. Nevěděl, jak na tom byla jeho společnice, ale pokud byla taky hladová, rozhodně to na sobě nedávala najevo. Kdyby měl být upřímný, vlastně už dlouho nepotkal tak energického a bezstarostného člověka. To nicméně neřešilo jeho problém, protože kromě hladu neměl u sebe nic. Jistě, měl u sebe pár stříbrných, ale pokud se tu uprostřed lesa nezjeví tržnice, budou mu tak akorát na dvě věci. Už ráno si všiml, že Akari má u sebe obyčejný lovecký nůž, ale ten častěji sloužil ke stažení kůže a naporcování masa. Nedovedl si představit, jak by se s ním mohlo dát lovit.

Zakručelo mu v žaludku.

Akari se zarazila uprostřed věty, chvíli se na něj nechápavě dívala, pak se plácla do čela a rozhlédla se kolem. Pak chytla Azalora za rukáv a beze slova ho odtáhla k blízkému pařezu. Tam ho usadila a řekla: "Zůstaň tady, hned jsem zpátky." Pak, bez dalšího vysvětlení, odběhla pryč. Azalor byl tak zaskočený, že ho nenapadlo protestovat.

A tak čekal. Obvykle měl ticho rád, dokonce vyhledával zvuky lesa, kdykoliv měl možnost, ale teď ho to lesní ticho, jak to nazýval, z nějakého nepochopitelného důvodu tížilo. Nikdy by to nepřiznal, ale měl takový pocit, že za to mohla jeho narůstající náklonnost k oné otravně energické dívce.

Zrovna když si začínal dělat starosti a přemýšlet nad tím, jestli se prostě nerozhodla ho nechat v lese, přiběhla Akari zpátky a v ruce nesla něco, co vypadalo jako mrtvá lasička. Azalor najednou pocítil neskutečnou úlevu. A vděk. Nachystal malé ohniště, rozdělal oheň a mezitím očištěnou lasičku dali péct.

Bylo tu nicméně něco, co nenechalo jeho mysl klidnou. Všiml si totiž, že lasička na sobě měla otisky zvířecích čelistí, což mu prostě nedávalo smysl. Věděl ale, že se nezeptá. Na to se příliš obával odpovědi.