Dívka, které lišky dávaly dobrou noc (dočasně pozastaveno)

Kapitola pátá

V duchu si vynadala. Neměla na něj takhle sypat otázky. Navíc, pokud jí něco bude chtít říct, řekne jí to, vyptávání ho akorát rozčilovalo. Neměla v úmyslu ho rozzlobit, jen byla zvědavá. Už tak dlouho s nikým nemluvila...

"Na tohle nejsem zvyklá. Už je to dlouho, co jsem naposledy viděla člověka."

Překvapilo ji, jak tichý a nejistý její hlas byl. Tak takové to bylo, bát se, že ji zradí její vlastní hlas. To bylo nové. Ten pocit se jí nelíbil.

⁂

Ticho se natahovalo a Azalor nevěděl, co s tím dělat. Taková upřímnost ho zaskočila, neuměl tu informaci rychle zpracovat a už vůbec mu nebylo jasné, jak s ní naložit. Jak má člověk reagovat, když mu někdo řekne něco takového?

Místo reakce tedy přišel s něčím, co by se vzdáleně mohlo nazývat odčiněním. Asi.

"Tak... Na co ses chtěla zeptat?" navázal potichu. Akari si viditelně oddechla.

"Jak jsi chtěl najít cestu zpátky v noci? Víš vůbec, odkud jsi přišel?"

Aha, jasně. Cesta zpátky. Azalor zaklel.

"Musím se vrátit domů, jak nejdřív to půjde. Musím se připravit na Zkoušky!"

Zarazil se. Neměl tušení, jak se dostat domů, ale přes veškerou nepravděpodobnost před ním seděl další živý člověk. K tomu někdo, kdo v lese očividně žil už nějakou dobu, takže okolí určitě dobře zná.

"Znáš cestu?"

⁂

Ta změna ji vyvedla z míry. Ještě před chviličkou před ní seděl zoufalý uzlíček nervů, kdežto teď z Azalora naděje přímo sálala. Byla v jeho hlase, v jeho očích, v tom, jak se k ní mírně naklonil, aniž by si toho všiml. Zahnala těch několik chmurných myšlenek a pousmála se.

"Zkusíme to zjistit."