Dívka, které lišky dávaly dobrou noc (dočasně pozastaveno)

Kapitola devátá

"...a tak jsem zjistila, že je vždycky lepší mít s sebou několik semínek keřů s jedlými bobulemi, než se spoléhat na to, co je na daném místě zrovna v zemi. No chápeš to?"

Po snídani pokračovali v cestě a Akari zase byla k nezastavení. Azalor se nicméně už několikrát pozastavil nad tím, jak se žádná její historka nezmiňovala o ničem z doby před tím, než začala žít v lese. Mohla tu být pár měsíců stejně dobře jako několik let, to samozřejmě určit nedokázal, ale měla překvapivě velkou slovní zásobu na někoho kompletně izolovaného od lidí, proto nepředpokládal, že by tu doopravdy vyrostla od úplného dětství.

"Akari?" skočil jí do řeči, protože dívka se mezitím přesunula k vyprávění dalšího jejího lesního dobrodružství. Nevypadala ale, že by jí jeho nezdvořilé vyrušení vadilo. Podívala se na něj a čekala, chvíli bylo slyšet jen to tiché šustění, které doprovází chůzi po částečně listnatém lese.

"Jaký byl tvůj život předtím, než jsi začala žít v lese?" položil konečně Azalor otázku, s jejíž formulací byl spokojený. Zajímalo ho samozřejmě i to, proč se vlastně rozhodla žít v lese, ale měl pocit, že ta otázka je příliš osobní a příliš konkrétní. Takhle bylo na Akari, jak rozsáhlou odpověď mu poskytne. Odpověď, které se mu dostalo, však rozhodně nečekal.

"Já... Nevím," odpověděla Akari zamyšleně, "vím, že nějaký život předtím byl, ale nic si z něj nepamatuji. První vzpomínky mám z doby, kdy mi bylo asi deset, ale to už jsem byla v lese."

Azalor měl pocit, že mu neříká všechno, ale nechal to být. Možná si pamatuje ještě něco, ale je nepříjemné o tom mluvit. Věděl, že sám pár takových vzpomínek má.

Chvíli pokračovali v zamyšleném tichu, což bylo ve společnosti upovídané druidky až nepřirozené. A pak, zničehonic, Akari vypískla takovým způsobem, že se Azalor doopravdy polekal.

"Aaa, voda za krkem, voda za krkem!" šklebila se Akari, hlavu vraženou tak hluboko mezi ramena, jak jen to bylo možné. Pak se podívala na Azalora, stále ještě vyvedeného z míry její prudkou reakcí.

"Káplo mi za krk," dodala s omluvným úsměvem.

Azalor na to nijak nereagoval, jen se podíval nahoru, kde skrz stromy sotva prosvítaly tmavé dešťové mraky na obloze. Pak se taky zašklebil, protože mu káplo do obličeje. Začínalo pršet.