Temnotu má v krvi (FF - HP, CZ)

kapitola 5.

Drobná postava stála na nástupišti v Prasinkách a nedočkavě vyhlížela červenou lokomotivu. Jemný vítr si hrál s jejími blonďatými vlasy, a kolem krku měla zelenou šálu, aby každý poznal z jaké je koleje.

,,Už jede!" Vykřikl jakýsi žák a ukázal směrem, odkud se k nim blížila zářivě červená lokomotiva, plná dětí.

Emma se nadšeně usmála a začala zběsile mávat. Vlak konečně zastavil a z něj začli vystupovat bradavičtí žáci.

Malá blondýnka se musela postavit na špičky, aby zahlédla alespoň něco. Všichni se zdravili a vyprávěli svým přátelům zážitky z prázdnin. Ale bohužel tu byli i tací, kterým se navzdory tomu, že byli zpátky v Bradavicích, nepodařilo dostatečně skrýt svůj smutek za úsměv.

Emma zahlédla July, vysokou Havraspárskou dívku, jejíž otec byl mudla a bojoval ve válce. Věděli to všichni a nikdo nechtěl aby prožívaly stejné trápení jako ona. Bohužel takových jako July bylo mnohem víc, a mezi ně patřila i mladá Riddleová.

Dívka zakroutila hlavou, aby zahnala své myšlenky a opět se pustila do hledání svých přátel. Měla štěstí, z vlaku zrovna vystupovala Ginna, která vesele poskakovala a něco vyprávěla. Vlasy měla jako vždy neupravené, a v očích jiskřičky, které dokázaly vehnat optimismus do žil každému, kdo se na ni podíval.

Za ní vycházela Astrid, vlasy v elegantním drdolu a s černými šaty, které jistě byli dražší, než Emmin veškerý majetek dohromady. Na všechny házela chladné pohledy, ale jakmile spatřila svou kamarádku, obličej se jí rozzářil štěstím.

Jako poslední šla Zoe. Přes kulaté brýle koukala kolem sebe, a hledala známé tváře. Tmavé vlasy, sotva nad ramena, měla v ledabylém culíku a přes ramena měla přehozenou mrzimorskou šálu. Snažila se na všechny házet milé úsměvy, ovšem Emma ji prokoukla. Koneckonců, ona to dělala poslední roky stejně.

Všechny se rozběhly k místu, kde Emma stála a hromadně se objali.
,, Strašně jste mi chyběli" ozvala se Zoe a všechny přejela zkoumavým pohledem. ,,A vůbec jste se nezměnili" dodala s drobným úsměvem na rtech.
Ginna šťouchla do své kamarádky loktem. ,,My se nikdy nezměníme"

Všechny se zasmály. Po dvou měsících, kdy byli každá naprosto  jinde se jim chtělo usmívat na celý svět. I když si to některé nechtěly připustit, válka zasáhla do života všech. Ale ony věřili že jejich přátelství vydrží navždy a spolu překonají cokoliv. To ještě netušili, že následující roky, pro ně život přichystal nebezpečnou zkoušku, která jejich přátelství měla skutečně otestovat.

Jenže teť byli ještě mladé a nic netušili a tak se neměli proč bát.