Velká čtyřka

7. Alchymista

V pondělí mi došlo, že jsem do jedné kapitoly zapomněla dát něco, co jsem moc chtěla a už to nejde dát jinam. Ach jo. Tak třeba v jiném příběhu. Není to nic k hlavnímu ději, jen taková hloupost. To ale neřešte. Vy si radši užijte dnešní kapitolu, když je poslední na další dva měsíce.

***

Naši duchové ročních období měli ve zvyku cestovat po světě. Dokonce víc než samotní Strážci. Ti totiž cestovali jen po obydlených místech kvůli dětem. Teď sice byli v Paříži, což bylo velmi rušné místo, ale neprocházeli se po Champs-Élysées nebo tak. Ne, oni byli POD Paříží.

Přesně tak. Paříž má největší síť kanalizac, protože je spojená se starými katakombami. A tudy právě naši Strážci mířili. Konkrétně naši duchové ročních období. Zbytek Strážců byl u Jamieho.

Když duchové kráčeli kanalizací s Locikou a Pascalem vpředu, Jack šlápl do louže a musel se zakřenit. "Eeh. No fuj."

Merida se tak zasmála a řekla: "Najednou lituješ toho svýho chození naboso, co?"

"Nech si to," řekl Jack. "Koukalas, co máš na sobě ty? To slunce na tvým tílku má sluneční brýle. Proč? Kouká snad na jiný slunce?"

"To máš z těch nových Kačeřích příběhů."

"Jo. A tys to poznala."

Tomu se Locika musela smát. Škyťák to ale bral vážně. Trochu se ohlédl za Jackem a zeptal se: "Myslíš, že ostatní jsou v pohodě, že s námi nešli?"

"Jo, toho se neboj," uklidnil ho. "Budou tam víc v bezpečí než na pólu a s Jamiem můžou hlídat situaci ve světě."

"Jen jestli je to vážně bezpečné místo."

"Jamie je náš nejsilnější věřící," připomenul. "Jestli někdo posílí Strážce, tak on."

"Takže připouštíš, že by se tam běsové mohli objevit."

"To jste se všichni proti mně spikli, nebo co?!" začal šílet. "Hele, já říkám, že-"

"Dost!" utla je Locika a najednou přeběhla ke konkrétnímu kameni ve zdi chodby. Lehce ho otřela od prachu a ukázalo se, že je na něm nějaký symbol připomínající blesk.

"Jsme tu," oznámila a kamene se dotkla. Pod jejím tlakem se kámen vsunul do zdi a když ustoupila, cosi zavrzalo.

Najednou se část zdi odsunula a odhalila tak nový vchod.

S úsměvem na něj blondýnka ukázala a řekla: "Tudy."

Bez váhání vkročila dovnitř. Jack, Merida a Angus taky vešli, jen Škyťák se ještě podíval na Bezzubku, než taky vešel. Locika je vedla dlouhou, kamennou chodbou zdobenou překvapivě svítícími lampičkami zavěšenými na zdech. Šli dlouho, klapání Angusových kopyt přitom znělo hlasitou ozvěnou. Ta ale skončila, když se zastavili před ohromnými dveřmi se zdobeným, kovovým klepadlem. Než se kdokoliv mohl zeptat, zda je to bezpečné, Locika klepadlo uchopila a hlasitě zaklepala. Chtěli čekat, zda někdo přijde a otevře, ale překvapivě se dveře otevřely samy. Nebylo totiž zamčeno.

"Eeee, je to dobrý znamení?" zeptal se Škyťák, když Locika dveře otevřela víc a vešla.

"Neboj," řekla mu. "Je to neškodný. Už jsem tu byla. Pojďte."