Stín se vrací za cílem pomsty. Tentokrát ale chystá něco většího než dětské sny. Strach dospělých má totiž mnohem větší moc. A co všechny dospělé může vyděsit víc, než zmizení toho, na co se dá vždycky spolehnout?
Mluvím o střídání ročních období.
Já vím, co si říkáte. "Zběsilec ještě není hotový, tak co tu dělá nový příběh?" No, není tajemstvím, co se děje ve světě, a já bych Vám tímto příběhem, který se koná po Legendární partě, chtěla udělat radost, protože když se řekne Velikonoce, napadnou mě tři věci: Legendární parta, jaro a naděje. Tu všichni právě teď potřebujeme a dneska jsem si řekla: "Hele! Tenhle příběh začíná jarem a stejně jsi ho chtěla psát jako další, tak ho napiš!"
Nebyla jsem proti 😊.
Takže tady to je! Úplně první část mého nového příběhu, tak se bavte.
***
Všude byla tma. Možná proto, že jsem měla zavřené oči.
Cítila jsem, že ležím na něčem měkkém. Ale nebyla to postel.
Opatrně jsem potom přejela rukou. Nikdy jsem nic takového necítila, tak jsem otevřela oči. První věc, co jsem uviděla, byl měsíc. Byl tak velký a jasně zářil! Cítila jsem bezpečí. Vůbec jsem se nebála, tak jsem se zvedla ze země do sedu, a podívala se, kde to vlastně jsem. Všude byla tráva. Krásně zelená tráva, která mě hladila na dlaních a bosých nohou.
Když jsem se ohlédla, vedle mě byla věž. Táhla se několik desítek metrů do výšky a ikdyž byla celá pomalovaná a obrostlá krásnou zelení, něco mi říkalo, ať tam nechodím.
Posunula jsem se dál od ní. V tu chvíli jsem si všimla, jak mám dlouhé vlasy. Byly snad dlouhé jako sama věž!
Ale to nebylo to nejdivnější.
Nejdivnější bylo, že pode mnou bylo lůžko z jarního kvítí.
Rostlo pode mnou, jako by mi chtělo dopřát pohodlí. To bylo normální? Nevěděla jsem.
Vlastně jsem nevěděla nic.
Kdo jsem? Co tam dělám? Odkud pocházím? Nic z toho.
Znovu jsem se pohnula. Moje ruka sjela z krásného kvítí na trávník.
A v tu chvíli se to stalo!
V místě, kterého jsem se dotkla, vyrašila nová květina.
Okamžitě jsem ucukla. To jsem... udělala já? Nejspíš ano, protože byla tma a ve tmě květiny nerostou, ne?
Chtěla jsem se květiny znovu dotknout, ale vyrušilo mě zašustění.
Nebyla jsem sama.
V květinové posteli něco leželo. Ten tvor mi nic neříkal. Měl tělo chameleóna, křídla motýla a kolem hlavy měl korunu z růžových okvětních plátků. Byl zvláštní, ale roztomilý. Bála jsem se, že je zraněný, tak jsem ho opatrně vzala do rukou.
"Ahoj, maličký," pozdravila jsem ho. "Copak se ti stalo?"
Tvor otevřel své velké oči, pomalu zamrkal a podíval se na mě. Zprvu úlekem vyskočil, ale hned se uklidnil. Jak jsme si totiž hleděli do očí, měli jsme oba pocit, že patříme k sobě.
"Jakpak se jmenuješ?" zeptala jsem se ho. "Co jsi zač?"
Jmenuje se Pascal.
Okamžitě jsem strachy vyskočila. Naštěstí tvor uměl létat, jinak by skončil na zemi. Zatímco on obdivoval vlastní křidélka, já tam stála a rozhlížela se.
"Kdo to promluvil?!" žádala jsem.
Nevěděla jsem proč, ale podívala jsem se na měsíc.
Já jsem Měsíček.
Byl to on.
A ty jsi Locika.
"Locika?" zopakovala jsem zmateně. "To je mé jméno? Víš, co jsem zač?"
Neodpověděl mi. Vlastně... neřekl už vůbec nic.
Znovu jsem se podívala na Pascala. Byl zmatený stejně jako já.
"Co budeme dělat?" zeptala jsem se ho.
Pokrčil pacičkami, že neví, takže jsem povzdechla. Můj pohled přitom klesl k zemi. Dívala jsem se na své bosé nohy a všimla si, že když jsem udělala úkrok, v mé stopě vyrašily další květiny. Bylo to tak magické. Probouzelo to ve mně jakési vzrušení. Znovu jsem se podívala na Pascala, tentokrát s otázkou, jestli mám pokračovat.
Vypadal hodně zvědavě, takže jsem podnikla jeden zkušební krok. Dotkla jsem se trávy o kus dál špičkou nohy a pak se vrátila. Skutečně tam vyrostla další květina!
Bylo to tak opojné. Musela jsem vyzkoušet víc. Udělala jsem další krok. A pak další a další, až jsem nakonec běžela! Jako bych to nikdy předtím nedělala!
Jak mi rostlo nadšení a adrenalin, cítila jsem, jak se všechno kolem mě probouzí k životu. Rostla tráva, květiny, rašily listy z pupenů na stromě a i ty pak kvetly! Cítila jsem se tak svobodná! Začala jsem se naklánět, různě otáčet a během tohoto živého tance jsem se náhodně dotýkala země, kamenů, keřů i stromů. Když jsem na ně sahala, má moc se násobila. Kameny obrostl mech, stromy se rozzářily životem a když jsem česala rukou trávu, květiny rostly, jako když se tvoří vlna ve vodě.
A i když jsem nevěděla, jaký byl můj život před tímhle, věděla jsem, že jsem se nikdy necítila tak naživu.
Byla jsem tak šťastná, že jsem vyhodila ruce do vzduchu a zasmála se. "WHOOOOOHOOOOO!" volala jsem. Během toho jsem samozřejmě zakopla a skutálela se z kopce tak, že jsem se zamotala do svých vlasů. I tak jsem se ale smála dál.
Pascal mě neopustil. Přistál mi na hrudi a nadšeně písknul. Během toho mu z tlamičky vylétlo trochu pylu. Z toho jsem byla nadšená já. Posadila jsem se, vymotala se a jeho vzala do rukou se slovy: "Zdá se, že v tom jsme odteď spolu. Co myslíš?"
Pascal byl nadšený.
A já upřímně taky.
***
Tak toto byla první část prologu z pohledu Lociky. Snad se Vám líbila 😁.
Jinak protože pořád probíhá Zběsilec, toto ještě nebude vycházet pravidelně. Pokusím se Vám ale alespoň dát během měsíce všechny části prologu, aby jste se před samotným příběhem seznámili s postavami. Doufám, že nejste zklamaní.
Ještě jednou Veselé Velikonoce!
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
