Velká čtyřka

2. Konec zábavy

Ahoj! Zběsilec je konečně hotový, a tak se můžu tomuto příběhu začít věnovat naplno. Teda v létě by mě měla čekat letní výzva, ale to teď řešit nebudeme 😅. Každopádně se budu snažit, aby kapitoly měly určitou formu. Nebudu na ně spěchat jako s těmi prology 😉.

Tak tady to je:

***

Slunce svítilo, ptáci pjeli, a tohle všechno doprovázelo děti v Burgess na jejich cestě do školy. Ne že by to vnímaly, když měly oči přilepené k mobilnímu telefonu. Popravdě výjimkou nebyl ani tolik známý a tolik milovaný Jamie Bennett. Kráčel si tak svou obvyklou cestou do školy, překvapivě oblečený jen v tričku a lehkých kalhotách, s batohem na zádech a ťukal si do mobilu kdoví co. No jo, bylo mu už patnáct a zavládla technologie. Avšak ani ta ho nepřinutila zapomenout na své přátele. Proto když kolem něj na skatech projeli jeho kamarádi dvojčata, pozdravil je: "Ahoj, Calebe. Ahoj, Claude."

"Ahoj, Jamie!" volali na oplátku kluci, ale to už z dálky, protože jeli na zmíněných skatech velmi rychle.

Jamie to ale odvál a pokračoval dál. Jak tak ale ťukal do mobilu, začalo mu být vážně horko. Chytl se za límeček trika a trochu ho od krku odtáhl, aby se provětral. Nebylo to ale dost, tak se zastavil a podíval se na slunce. Pálilo až k zbláznění. Bylo to vážně divné. Vždyť byl už říjen. Kde vázl vítr, déšť, možná občasný sníh? Tohle nedávalo smysl. Zajímalo by ho, zda je to jen v Burgess.

Znovu se podíval do mobilu a vyhledal na něm zprávy ze světa. No jo. Velké horko a sucho. A nejen v Pensylvánii, nejen v Americe, ale po CELÉM světě! USA, Francie, Japonsko. To bylo vážně divné. Psalo se o globálním oteplování, ale po tom všem, čím si prošel, se prostě nemohl zbavit pocitu, že je v tom i něco jiného.

Něco mimo chápání dospělého člověka.

***

Mezitím na Severním pólu měl Sever jako vždy ruce plné práce. Se svou věrnou pilou vyřezával do ledu hračky. Zrovna, když poodstoupil, aby se pokochal novým modelem letadýlka, mu někdo zaklepal na dveře. Řekl: "Dále."

Dveře se otevřely a neodhalily nikoho jiného než Jacka Frosta. "Dobré ráno, Severe."

"Dobré!" odvětil zvesela Santa Claus. "Kam jsi zmizel. Když jsem ti před hodinou přinesl snídani, byl jsi pryč."

"Chtěl jsem si vyzkoušet svou moc na ledovcích," řekl mladý duch a hned nato si zatočil se svou kouzelnou holí. "Poslední dobou mi to nejde."

"Čím myslíš, že to je?"

"Nevím." Schválně zkusil svou moc a poslal kouzelný mráz na nové letadýlko, kterého si všiml.

Letadýlko se pomalu pod jeho mocí zvedlo a začalo létat po místnosti. Zprvu létalo hezky, ale pak nějak začalo kodrcat. Jack ho prostě nějak nebyl schopný udržet.

"Notak." Snažil se do toho dát svou sílu, ale v jeden moment jeho síla úplně vypnula a modýlek se zřítil k zemi. "To ne!"

Roztříštil se snad na tisíc kusů. Jackovi to bylo hrozně líto. "Severe, strašně mě to mrzí."

"To nic." Santa Claus přešel až k němu a na modýlek zapomněl. Radši jemně vzal mladého ducha za ramena a upřímně mu řekl: "Teď mi děláš mnohem větší starosti ty. Tohle není normální, Jacku. Máš věřící, měl bys být silnější než dřív. Nejsi nemocný? Cítíš na sobě něco jiného?"