Velká čtyřka

14. Vinson Massif - Chrám tmy

Ahoj, vítejte u posledního dílu výpravy za Korunou světa. Konečně. Nějak se to táhlo. A když si pomyslím, že to v tomhle příběhu původně být nemělo 😅. Ale snad se Vám to líbilo a bude líbit i teď.

Jo a na konci Vás čeká maličký náhled do toho, co bude zač můj příští příběh 😉. Sice jste si o to neřekli, ale nakonec jsem se rozhodla sama 😇. Nevadí.

***

V australské buši bylo ráno a tamní velmi specifická zvěř už mohla začít chodit na své výzvědy za potravou. Jedna skupinka takových klokanů se už pásla na trávě, ale jeden se uchýlil ke keři, co našel. Už z něj celý spokojený ujídal listí, když tu najednou jeho bystré smysly zachytily něco, díky čemu na jídlo okamžitě zapomněl.

Kouř.

Začal se linout přímo z toho křoviska, na kterém si pochutnával. A u kouře to nekončilo. Když se během pár sekund objevily mohutné plameny, dal se i s přáteli na útěk. Nikdo z nich ale nevěděl kam, neboť kam dohlédli, k rannímu nebi se zvedaly mohutné komíny kouře.

Austrálie nebyla jediná, co měla problémy. V Japonsku zástupy školáků kráčelo ve svých jednotných uniformách do školy, když náhle zemi zachvátily tak silné otřesy, že to vyvolalo paniku v jinak klidně myslící zemi.

A v Texasu? Tam se začalo formulovat takové tornádo, že všichni lidé do jednoho začali vyklízet ulice v doprovodu nesnesitelného řevu sirény. Bylo to neskutečné. Jako by se všechny živly najednou zbláznily.

Jen málokdo věděl, co přesně se ve světě děje.

***

Čtveřice Strážců jak šílená překonávala oceán. Opustila již tak známý Tichý a místo toho vstoupila do někým neuznávaného Jižního oceánu. Tam, kde kdysi pluly ledovce jak hory, nyní byly kry tak maličké, že ani nešlo na nich zastavit. Nemluvě o tom, že čím blíž jim byla Merida s Angusem, tály ještě rychleji.

Dokud byli stále u pevniny, Škyťák s Locikou si dovolili vypůjčit si zimní oblečení. Jako duchové měli sice vyšší odolnost na chlad, ale rozhodli se to neriskovat. Šlo hlavně o boty pro Lociku a větší oblečení pro Škyťáka. Čím to, že to neudělali už dřív?

"V Antarktidě bude zrovna polární den!" oznámil Jack. "Takže teploty relativně vzato nebudou tak hrozné jako v noci!"

"Nemluvě o nekonečném létě," dodala Merida, i když to bylo jasné.

Locika se rozhlédla po těch ledovcích a pocítila potřebu poznamenat: "Není zvláštní, že skoro stejnou krajinu jsme viděli vlastně i v Jižní Americe?!"

Jack se tomu zasmál a řekl: "Vlastně jo, že jo?!"

Bezzubka se mezitím obával, že jeho jezdci je příliš velká zima, tak nečekaně vystřelil krátkou střelu před sebe a nechal je oba ovinout teplem z plamenů. Škyťák ihned s úlevou vydechl.

"Ach. Díky, bráško. Jsi nejlepší."

U duchů jara to byla naopak Locika, co se snažila zahřát svého společníka. Měla Pascala zabaleného do šály a přitisknutého k hrudi. Chudáček se celý třásl.

"Myslím, že Pascala ovlivňuje ztráta jara!" oznámila ostatním Locika. "Asi se z něj stává klasický chameleon! Bude studenokrevný!"

"Ukaž!" Nabídla se Merida a natáhla ruce k ní.