Jedná, Druhá , Třetí :)

37dil 🥳

Měla by ses šetřit, nechci riskovat, že se vám něco stane."
"Myslím, že uklízením si neublížím, jsi strašně moc ochranářský, co budeš dělat, až odjedeš?" zasmála jsem se a on se zamračil.
"No to nevím... Asi mi budeš povinná posílat esemesky každou půl hodinu, že jste v pořádku... A možná si najmu nějakého soukromého špiona, aby mě průběžně informoval," udělá zamyšlený pohled a já ho bouchnu do ramene.
"No tak to teda ne! Za prvé, ani náhodou si na tobě, nebudu takovým množstvím plýtvat kredit-"
"Klidně bych ti ho zaplatil."
"Tome ! Žádný esemesky po půl hodinových intervalech, a ani náhodou žádný soukromí detektiv-" slezu z barové židle a jdu mu nandat muffiny na talíř.
"Špion!"
"Přestaň! Ani to, ani to. Budu v pohodě... zvládla jsem to do teďka, zvládnu to i teď."
"Ale-"
"Žádné ale." Zasměju se a on našpulí rty. "Najez se, potřebuju, abychom se potom ještě stavily u mě, kvůli objednávacímu papíru a tak. Jsem objednaná na půl jednou, tak ať to stihneme." Nervózně nakrčím obočí a on se zasměje. "C-co?" nechápavě nakrčím obočím a opírám se lokty a linku. "Je tu něco k smíchu?" sedá si na mé místo.
"Ne. Jen je teprve před desátou brouku, máme ještě dvě a půl hodiny, a když si spočítám cestu k tobě a pak do nemocnice, tak i kdybychom se u tebe zdrželi, tak ta cesta bude trvat nanejvýš hodinu a půl. Proč jsi tak vynervovaná?" Natáhne ke mně přes linku ruku, kterou přijmu a on si mě stahuje k sobě, mezi nohy.
"Já nevím..." řeknu frustrovaně. "Asi je to tím těhotenstvím." Jen se usměje a políbí mě na krk, také se usměju a jemně se od něj odtáhnu, s tím, že se jdu umýt.

Do ordinace dorazíme ještě s deseti minutovým předstihem. Ruku v ruce si sedneme na sedačky v čekárně a já se vzápětí Tomovi  opřu o rameno, okamžitě reaguje přemístěním ruky na můj bok a chycením druhé ruky tu mou. Sladce se na něj usměju a on mi úsměv opětuje. Čekárna je skoro prázdná, sedí tu dvě mladé paní už s větším bříškem, jedna s malým, ale už viditelným bříškem i se svým partnerem, a pak tu sedí mladá slečna, něco kolem mého věku s bříškem, které se, ale ještě dá schovat pod volnou látku oblečení. Chvíli ji pozoruji, a pak se zastavím u jejího pohledu, který je upřený na mě. Nervózně se usměji, protože se cítím trapně, ale ona mi vrátí milý úsměv.
"Čtvrtý měsíc, ty?" zeptá se a já překvapeně zamrkám.
"Teprve první." Řeknu zaskočeně a ona se usměje. "Proč tu nejsi s partnerem?" vylétne ze mě rychleji, než to stačím zastavit a hned si chci nafackovat. "P-promiň jen mi to utek-"
"To je v pohodě, nemusíš se omlouvat... On-my spolu nejsme." Usměje se a já polknu.
"Takže jsi na to sama..." řeknu potichu spíše pro sebe.
"Och, promiň, nechtěla jsem tě rozhodit! Věř mi, ty se nemusíš ničeho bát, sálá z vás láska na kilometry daleko, věř mi, tobě se to stát nikdy nemůže." Uměje se na nás oba a tom mi věnuje polibek do vlasů. "Náš vztah nikdy nebyl úplně perfektní, a možná jsem i ráda, že toho Malého nebude vychovávat, někdo jako on." Usměje se, ale v jejích očích je vidět, že jí to stálé mrzí. Soucitně se na ní usměji a pak se nedechnu k tomu, že něco řeknu, ale rozmyslím si to, a pozornost nasměruji k Tomovi .

Lidi co tu byli před námi, už vystřídali nové, a já jen čekám, kdy zavolají moje jméno. Znuděně si povzdychnu a tom  mi povzbudivě stiskne bok.
"Nemůžu uvěřit, že už zítra zase odjíždíš..." koukám se mu do očí a on se usměje.
"Já vím, utíká to moc rychle, ale uvidíš, že to uteče rychle, a než se naděješ, budu zase zpát-"
"Slečna sabina M." Přeruší Toma  sestřička, která vykoukne z ordinace. Kývnu na ní s úsměvem a s Tomem  se zvedáme a jdeme do ordinace.
"Tak se nám tady posaďte," řekne doktor, s upřeným pohledem do monitoru počítače. "Och, takže dneska i s přítelem?" řekne a já se trochu napnu a tom  na mě hodí nechápavý pohled, jen se usměji a přikývnu. "Tak se podíváme, jak nám ten prcek roste." Vzal si potřebné věci a po chvíli mi už projížděl po bříšku studenou kuličkou. "Táák a tahle malá rozinka je váš uzlíček štěstí." Ukázal nám na obrazovce, kde se nahází naše maličké děťátko. "Chcete fotku?" zeptá se, se smíchem, když uvidí můj dojatý výraz a slzy v očích.
"Určitě," odpoví za nás oba tom  a usměje se na mě. Celou dobu mě drží za ruku, ale když v ruce drží první fotku našeho broučka, tak jeho stisk ještě zesílí, a na jeho tváři se vykouzlí dojatý výraz k nezaplacení. "Je to neuvěřitelný, co? Ta představa, že za pár měsíců, tenhle drobek, budeme držet ve vlastních rukách..."