Jedná, Druhá , Třetí :)

34dil 😢

Všichni!"
"O čem to mluvíš? Kdo všichni?"
"Všichni, tvoje faninky a ostatní..." panebože... Konečně mi to došlo.
"Sabina a  já... Panebože..." klesl jsem hlasem a vydechl všechen vzduch v mých plicích.
"J-jak se to dozvěděli? Dívala jsem se, jestli si něco netweetnul nebo kluci, ale nikdo nic! Vím, že by si to bez mého souhlasu, nikdy nezveřejnil, vím, že by si počkal, až bych byla připravená! A já nejsem připravená! A na mém twittru začala válka, je to hrozný! Nesnáším to! Je to tolik nelidský a sprostý!" vzlykala mi a já cítil, jak už mám promočené celé tričko, kde měla položený svůj obličej. To mě samozřejmě trápilo ze všeho nejmíň. Její tělo se od nepravidelných vzlyků celé třáslo a její nepravidelné dýchání se více a více prohlubovalo.
"Sabčo , to se vyřeší, vždyť... vždyť sis toho nikdy nevšímala, vždy si to ignorovala, proč si tentokrát dala na slova těch sprostých lidí, kteří tě vůbec neznají?"
"J-já nevím, prostě teď je to jiné, útočily na mě jako na matku a na to maličké... Tome  já se bojím... tak strašně moc, ne o sebe, ale o to malé až se narodí."
"Pojď sem." Vzal jsem ji za ruku a přešel k jídelnímu stolu, kde jsem se posadil na židli a Sabča  si stáhnul do klína. Měla skloněnou hlavu a pořád plakala. "Podívej se na mě..." zvedl jsem ji konečky prstů bradu. "Nikdy, ale nikdy bych nedovolil, aby se tobě nebo tomu prťouskovi něco stalo, rozumíš? Ty a to malé jste to nejdůležitější v mém životě a nedovolím, aby ani jednomu z vás někdo ublížil. Víš, že své fanoušky miluju, ale tihle fanoušci nejsou fanoušci. Kdyby jim opravdu na mně záleželo a měli mě tolik rádi, jak říkají, byli by za mě šťastní... Nemůžu jim říct, ať s tím přestanou, protože mě neposlechnou, a i když bych moc chtěl, nejde to... ale můžu ti slíbit, že se o tebe i o naše dítě postarám." Dojatě se na mě usmála a já věděl, že teď už nepláče ze strachu a z beznaděje, ale protože je dojatá. Objala mě kolem krku a bradu si opřela o mé rameno.
"Děkuju" řekla a já jsem jí políbil na rameno, o které jsem se opíral já.
"Neznám více starostlivé děvče, jak tebe, a i když je pravda, že tě neznám tak dlouho, vím toho o tobě tolik, že mám pocit, jako bych tě znal celý svůj život. A už jenom ten krátký čas, který jsme spolu strávily, mi stačil na to, abych se do tebe zamiloval, abych si byl jistý, že to ty si to děvče, které jsem celý ty roky hledal a, s kterým chci strávit zbytek svého života. A za to ti zase děkuju já. Za to, že si tu pro mě vždycky byla, si a budeš, teda doufám... A hlavně za to, že mi dáš, ten nejmenší dáreček, který má pro mě, ale největší cenu, naše dítě." Koukala se mi do očí, tím nejroztomilejším způsobem, jakým to umí jenom ona a sladce se zaculila. "Budeš ta nejlepší máma, jakou by si jakékoliv dítě mohlo přát... Je ti to vidět na očích... Kdykoliv se na tebe člověk podívá a v tvé blízkosti jsou děti, tvé oči září. A já? Já budu ten nejšťastnější táta, protože moje dcera, nebo můj syn, bude mít tu nejúžasnější a nejkrásnější maminku na světě."
"Tome..." bouchne mě pěstí do ramene a schová si hlavu v ohybu mého krku. Jen se nad tím zasměju a pohladím ji po celé dílce zad. "Já, ale nemám moc velké zkušenosti s dětmi, mám je ráda, a hodně často se starám o ségru, ale ta ode mě není zas tolik. Nevím, jak pořádně utišit miminko, co když nepochopím, co potřebuje a ono bude pořád plakat a já... Já se prostě bojím, co když mají pravdu? Co, když to nemůžu zvládnout, když jsem tak mladá a nezkušená? Co, když budu špatná máma? Co když budu dělat všechno špatně a-" nenechal jsem ji domluvit.
"Sabčo ... Ať si říkají, co chtějí... Neznají tě, neví jaká si a názor nějaké puberťačky, která ví o těhotenství nebo o výchově velký kulový, by tě přece neměla vůbec rozhodit. Že budeš dělat všechno špatně? Každý dělá přece chyby a jimi se učíme... Taky se bojím, že nebudu dělat všechno správně, ale tohle... tohle jsme prostě my a nikdo nám to nemůže vyčítat, každý je jiný, každý dělá jiné chyby, ale to lidi dělají, chybují... Nejsme přece žádní roboti, abychom byli naprogramovaní na to, že vše co uděláme, bude perfektní a správné. No a, co? Tak uděláme pár chyb, neznamená to, že budeme špatní rodiče... Každý, se bojí toho, že bude špatný rodič, a nezáleží na věku, je to prostě tím, že je to zase něco nové, něco co nemůžeš vyzkoušet, a když se ti to nebude líbit, tak vycouváš, je to něco, co je závazné, a když máš vedle sebe někoho, kdo ti bude pomáhat, tím myslím sebe, tak se z toho těšíš, i když je to někdy obtížné." Usmál jsem se a Sabča  taky.
"Víš, že si ten nejúžasnější člověk na celém světě?"
"No pár lidí mi to už řeklo." Zasmál jsem se a ona mě bouchla s našpulenými rty do hrudi. "Ale slyšet to od tebe, má větší cenu, než kdyby mi to řekl, každičký člověk na téhle planetě." Políbil jsem ji a ona mi polibek vřele opětovala.
"Já to pořád nechápu, proč zrovna já...? Proč, sis vybral zrovna mě, když by si mohl být skoro s jakoukoliv dívkou, s kterou by si chtěl... nechci tím říct, že nejsem ráda, jen... mám tak moc velké štěstí, že tě mám, že někdy přemýšlím, že to není skutečné, že je tohle jenom pohádka, z které se za chvíli probudím..." zasmál jsem se nad jejím myšlením a potom, co jsem ji pohladil po bříšku, jsem ji políbil klíční kost.
"Jednoduše si mě očarovala na první pohled a těmi dalšími dny, strávenými s tebou si mě jenom utvrdila v tom, že to, co jsem viděl na první pohled je skutečné a já jenom nesním. Prostě, jsem věděl, že jsem tě potřeboval, už od našeho prvního setkání, a když jsem si tě získal, tak jsem si uvědomil, jak moc jsem byl před tím slepý, protože to ty si mi ukázala ty věci, o kterých jsem před tím, neměl ani páru, protože jsem byl zaslepený minulostí."
"Promiň, že mě trvalo, tak dlouho, si to uvědomit. Byla jsem dost hloupá, když jsem tě vedle sebe neviděla, už od začátku..."
"Nebyla jsi hloupá, jenom jsem přešel ve chvíli, kdy tohle místo bylo ještě moc zraněné na to, aby ho obsadil někdo jiný."
"Asi... asi máš pravdu. Miluju tě." Dala mi ruce kolem krku a pevně mě objala.
"Taky tě miluju." Políbil jsem ji do ohybu krku a ona se ode mě mírně odtáhla a s nakloněnou hlavou mě políbila.
V ten den jsem ji ještě večer oznámil, že budu zítra ráno odjíždět, byla zklamaná, chvíli mi i plakala, ale věděl jsem, že bude v pořádku, čekala to, jen jí bylo líto, že jsem tu mohl zůstat, jen na tak krátký čas. Byl jsem rád, že ale na příští víkend, máme mít volno, měl jsem trochu strach, že mě managment kvůli zameškaným dnům nebude chtít pustit, ale tak to bych to nebyl já, abych je v nejhorším nepřesvědčil. Na víkend tu být prostě musím, Sabča má jít na ultrazvuk a já jsem chtěl být u toho. Ještě, než usnula, mě nejmíň milionkrát upozorňovala na to, abych ji hlavně vzbudil, až budu odjíždět a i přesto, že se bála, že ji nebudu chtít vzbudit, jsem ji nakonec přesvědčil a Sabča  mi usnula v náručí. Pohodlněji jsem si lehl a Sabča  si opatrně za pas přitáhl k sobě. Vdechoval jsem její vůni a vzdychal nad faktem, že za pár hodin odlétám a ji tu nechávám na pospas všemu beze mě. Teda samozřejmě je tu Ell a myslím si, že Sabča  to stejně za nedlouho řekne holkám, takže jí tu budou strážit jako nějaký vzácný poklad, s čím jsem neměl problém, aspoň budu mít jistotu, že je v pořádku, jen si myslím, že Sabča  s tím mít menší problém bude. Samozřejmě holky miluje, ale jak ona vždy říká: "Panebože nepotřebuju, aby mě někdo hlídal, jsem dospělá, dokážu se o sebe postarat sama, agrr!", někdy si říkám, jak moc si jsou podobné se svou mladší sestrou. Obě stejně tvrdohlavé a obě stejně "soběstačné"... S touhle myšlenkou a s přiblblým úsměvem na tváři jsem usnul. V půl třetí ráno mi začal pípat mobil s debilním budíkem. S mručením jsem mobil vypnul a ještě dalších deset minut ležel v posteli. Pak jsem si sedl a protáhnul jsem se. Podíval jsem se na to nekrásnější stvoření vedle mě, které klidně oddychovalo, a povzdychl jsem si. Přesně jsem věděl, proč mě tolikrát upozornila, abych ji vzbudil. Jenom pohled na ní mi způsoboval šimrání v podbříšku a má mysl ji rozhodně chtěla nechat klidně oddechovat do té doby, dokud jen bude potřebovat, za to mé vědomí a mé srdce mi říkalo, že ji stejně vzbudím, protože, by byla zklamaná, kdybych odjel bez rozloučení, a sám já jsem se s ní chtěl rozloučit. Teď ji, ale ještě nechám chvíli spát, dal jsem ji jen lehkou pusu do vlasů a zvedl se.
Zvedl jsem se a šel jsem si dát rychlou sprchu, vyčistil jsem si zuby a Sabina  hřebenem jsem si trochu pročísl vlasy, protože můj byl už v tašce a oblékl si už připravené oblečení, které se skládalo z upnutých tmavě modrých džínů a bílého trička s tři čtvrtečním rukáve

m. Odebral jsem se dolů a v předsíni, kde už jsem měl připravenou tašku, jsem do ní ještě přidal můj kartáček. Pak jsem došel do kuchyně, odkud jsem si vzal jen banán, který jsem měl hned v sobě a pak zase odběhl za tím mým andělem, který stále spal.
"Sabi , miláčku... už budu muset jet." Posadil jsem se na kraj její manželské postele.
"Hmm" zamručela, nad čím jsem se musel usmát a políbil ji na načervenalou tvář, která byla úplně horká.
"Broučku, přišel jsem se rozloučit." Pomalu rozlepovala oči, a na to dokořán otevřela to pravé. Jak je sakra možné, že je někdo, tak zatraceně moc roztomilý? Vystrčila spodní ret a zamračila se. "Za chvíli tu bude taxi, chtěl jsem se ještě rozloučit, a ty si říkala, že tě mám vzbudit, tak-" nedořekl jsem to, protože si mě přitáhla do objetí a obličej si schovala do mého ohybu krku. Mé ruce jsem přesunul pod její lopatky a posadil ji do sedu a vzápětí si jí stáhl na mé nohy, její nohy měla natažené před sebou a já hladil po zádech.

Pohled Sabiny
Byla jsem zachumlaná v polštářích, když jsem se snažila otevřít oči, ale únava mi to nedovolovala, po chvíli se mi povedlo otevřít aspoň jedno oko. Zamračila jsem se, když jsem si uvědomila, proč mě budí a pak jsem viděla, že něco říká, únava mi, ale nedovolovala rozpoznat, co. Natáhla jsem k němu ruce a přitáhla si ho do objetí, on si mě v mžiku posadil na klín a já jsem své nohy nechala volně před sebou. Vdechovala jsem jeho vůni a mačkala ho tak, jako bych ho viděla naposledy.
"Budeš mi hrozně moc chybět..." zamrmlala jsem mu do trička.
"Taky mi budeš moc chybět" políbil mě na spánek, tak jako to dělal vždycky. Zvedla jsem hlavu a opřela se o jeho čelo. Oba jsme si koukali do očí a pochvíli tom  překonal tu krátkou vzdálenost a políbil mě. Polibky jsem mu vřele opětovala, ale fakt, že je tohle náš polibek, před tím než odjede, mi vháněl slzy do očí. Skápla mi jedna slza a tom  ji palcem setřel, náš polibek však nepřerušil. Kvůli kyslíku jsem se od něj nedoprovolně odtáhla, ale naše čela jsem o sebe nechala opřená. Koukala jsem se do těch nejnádhernějších modrých očí, které jsem, kdy viděla a přistihla jsem se při tom, jak přemýšlím a doufám, že naše dítě, bude mít stejné, jako má on. Slyšeli jsme zatroubení a já jsem, sklopila pohled. Konečky prstů mi nadzvedl bradu a já se na něj smutně podívala. Vlepil mi krátký polibek a zatroubení se ozvalo znovu.
"Budu muset jít..."
"Doprovodím tě dolu."
"Nemus-"
"Já vím, ale chci." Jemně se na mně usmál a pomohl mi vstát. Ruku v ruce jsme sešli dolů a otevřeli hlavní dveře. Tom  mu mávnul na znamení, že o něm ví a obrátil se zpátky ke mně. Vzal mě kolem boků a já se na něj natiskla. Stoupla jsem si na špičky a on mě políbil. Byl to dlouhý, ale něžný polibek.
"Miluju tě."
"Miluju tě." Usmála jsem se. Dal mi ještě jednu rychlou pusu a pak vzal svoji tašku a před tím než nasedl do taxíku, tak mi ještě zamával a pak už se mi ztratil z dohledu. Chvíli jsem tam ještě stála s nechávajícími slzami téct si, v jaké míře chtějí, a potom jsem si povzdychla. "Blbí hormony!" řekla jsem si pro sebe, a zavřela jsem dveře. Sice vím, že bych brečela i tak, ale určitě bych to neprožívala v takové míře, vždyť se mi za pět dní vrátí! Zasmála jsem se sama sobě a pak zalezla opět do postele, kde jsem do minuty usnula.