Jedná, Druhá , Třetí :)

26dil 🌹

Tak jo, tenhle díl, bude možná trošičku zamotaný, protože je z hodně pohledů, ale myslím, že nebudete mít problém ho pochopit.;)

"J-já-jsem. Chci-chci to udělat."
"Dobře, takže teď vás doprovodím do pokoje, budete se tam moc připravit a asi tak za dvacet minut, pro vás přijde sestřička, která vás odveze."
"Dobře."
Seděla jsem na posteli, v malém pokojíčku, pro jednoho. A začínala jsem být čím dál nervóznější. Cítila jsem jak se z venku, ale i ze vnitř třesu. Chce se mi brečet, a jediné, na co jsem myslela, byl tom  a to malé. Nechtěla jsem, aby se to dozvěděl... nikdy, ale vím, že mu to budu muset říct. Možná jsem mu to měla říct, už před tím. Ale já... jsem se k tomu prostě neodvážila. V hlavě mi běhalo, jestli mě opustí, bude mě nenávidět? Bude-
Někdo zaklepal a do dveří strčila hlavu, mladá sestřička. Mohlo jí být tak dvacet pět?
"Dobrý den, tak jste připravená?"
"J-já-dáte mi ještě minutku prosím?"
"Ale jistě," usmála se a zavřela za sebou dveře. Zhluboka jsem se nadechla a vzala mobil do ruky.

Pohled Toma
Seděl jsem na posteli opřený o její čelo a koukal na televizi. Najednou mi zapípal mobil.

Nová zpráva od Sweetheart<3
Promiň za to, co se teď chystám udělat, ale musím. Vím, že mi to asi nikdy neodpustíš, a o to tě ani nežádám, jen prosím, aby si to pochopil. Miluju tě, Sabina .

Co? O čem to do čerta mluví? Sakra, o co jde?! Rychle jsem vytočil její číslo, ale potom, co mi to po dvou telefonátech nezvedla, jsem přeposlal tuhle sms ell a se slovy, prosím řekni mi, o co jde, jedu zpátky! Jsem si rychle sbalil ty nejdůležitější věci a letěl před hotel. Tam jsem zastavil taxi, a jel přímo na letiště. Během cesty, která se díky zácpám mohla protáhnout až na hodinu, jsem si zamluvil nejbližší let a zavolal jsem Mirai , co se stalo, a že jedu domů. Mirai  mi nejdřív domlouval a bla bla bla a potom, že se mnou pojedou všichni a pak, že jen on... no a potom, co jsem mu domluvil, že managment bude už tak naštvaný, tak teda svolil a to doslova, že můžu jet sám.

Pohled Ell
Panebože! Né, to není možný! To by přece neudělala! No tak Sabino ! Prosím zvedni to!
"Haló?"
"Sabino! Co si sakra myslíš, že děláš?!"
"J-j-jak to víš?" vykoktala ze sebe plaše.
"Tom  mi přeposlal tvojí esemesku s tím, že chce vědět, co to znamená, a že se vrací! Sabina sakra tohle nemůžeš! Je to i jeho! Nemůžeš se rozhodnout bez něj! Přece ho kvůli takovéhle situaci neztratíš! Vždyť-"
"El promiň, ale já už musím," vzlykla do telefonu, a já poznala, že jsem jí rozrušila. Teď mi to bylo, ale jedno. Potřebovala jsem se, co nejrychleji dostat za ní. Tohle není ta Sabina , kterou znám, ta by tohle neudělala. Je jenom rozrušená, a já ji musím zastavit, protože toho bude jinak strašně litovat. Přesně jsem věděla, v jaké nemocnici je. Problém byl, že jsem teď neměla po ruce auto. Do prdele už! Zaklela jsem. Autobusem by to trvalo, bůh ví jak dlouho! Zastavila jsem se u Starbucks a zahleděla jsem se dovnitř, ach bože, vážně nechápu, že jsem se dostala do takovéhle situace.
"Ahoj,"
"Ahoj."
"Jsi Ben, že? Potřebuju tvojí pomoc. Jsem kamarádka Sabiny ."
"Jo, vím, pamatuju si tě." Jen jsem se na něj falešně usmála a pokračovala jsem.
"Víš ono, není důležité, co se děje, do toho ti nic není, ale nutně bych potřebovala někoho auto, a jediný, kdo mi byl na blízku, si byl ty. Jednou jsem tě z něj zahlédla vystupovat, takže vím, že ho tu máš, ale prostě jde o Sabinu , a jestli mi nepomůžeš, tak se stane něco hrozného!"
"Páni, ty dokážeš být vážně milá, když něco chceš." Nadzvedl ruce v obraně a já nad tím protočila oči. "Jen si to dojdu vyřídit u Emily."
"Jo fajn, počkám před obchodem, a pospěš si prosím!" řekla jsem rázně a odešla. Neměla jsem ho ráda, už od první chvíle. Né, že by mi něco udělal, to vůbec, ale prostě se mi nelíbil. A hlavně se mi nelíbilo, že trávil čas s Sabčou , když bylo tak očividné, že se mu líbí. A rozhodně se mi nelíbilo, že si to Sabina  nechávala líbit.
"Tak jsem tu," řekl udýchaně. "Můžeme?"
"Né budeme tady stát a čekat, až na nás spadne meteorit nebo přilítnou marťani a ty nás odvezou na jinou planetu ne-li do jiné dimenze, kde nebudeme nikomu rozumět, a protože jim budeme připadat divní, tak nás odvedou do nějaké laboratoře, kde na nás budou dělat pokusy.... Jasně že můžeme!!!"
Seděli jsme v autě, v kterém panovalo ticho, mě to ale vyhovovalo. Neměla jsem o čem se s ním bavit, a ani jsem nechtěla. Navíc jsem měla čas na přemýšlení. Strašně jsem se bála, že nepřijedeme v čas...
"Takže... no... víš, možná... možná by se ti ulevilo, kdyby... kdyby si mi řekla, co se stalo."
"Hmm... né to si nemyslím."
"Hele já vím, že se neznáme, a ani mě nemáš moc v oblibě, ale vzhledem k tomu, že jedeme k nemocnici, a já na tobě vidím, jak moc jsi nervózní, se asi stalo něco hrozného takže-"
"Hele! Ty pane chytrý! Nic hrozného se nestalo! Jasný? Ale stane, jestli pojedeš touhle šnečí rychlostí!" vyjela jsem na něj, ale pak toho zalitovala. Jen se snažil být milý..."Promiň, já... Sabina  je v tom..." nechápavě se na mě podíval. "Říkám, ti to jen proto, že vím, že ti Sabina  důvěřuje. Ale prosím, nikomu to neříkej!... Slib mi to!" zvýšila jsem opět hlas.
"Vždyť ani nevím co?!... Jo dobře slibuju!"
"Fajn, no prostě je v tom... je těhotná... chápeš? Uvnitř v ní roste to malé škvrně a ona si ho chce ze strachu nechat vzít! Nemůžu jí to dovolit! Je jenom vyplašená a já vím, že jestli to udělá, tak si to bude do konce života strašně vyčítat. Znám ji, a i když si možná teď myslí, že dělá dobrou věc... Tak-tak se prostě mílí, chápeš?!"
"Bože..." zasekl se, když chtěl říct mé jméno, ale uvědomil si, že neví, jak se jmenuju.
"Ell." Usmál se.
"To je mi líto, ale máš pravdu, v tom jí musíme zabránit!" zrychlil ještě víc, než před tím, a já podle cesty poznala, že bychom do deseti minut mohli být tam.

(Mezitím) pohled Sabiny
Seděla jsem na posteli a brečela. Zase. Sakra tohle jsem přesně nechtěla! Byla jsem rozhodnutá, a teď zase váhám!
"Slečno Sabino ?" zase ta mladá sestřička.
"A-ano?" otřela jsem si rychle oči a podívala jsem se na ní.
"Už-už byste měla jít... Jste-jste v pořádku?"
"J-jsem. Teda myslím..." sestřička si sedla ke mně na lůžko a soucitně se na mě usmála. Já opět začala plakat a potom, co mi otevřela náruč, jsem se jí začala vyplakávat do hrudi.
"Proč si vlastně to miminko chcete vzít? Jestli se tedy mohu zeptat."
"Jsem-jsem moc mladá, teprve jsem si dodělala maturitu, a plánovala jsem jít na vysokou, což by s miminkem nebylo možné... A navíc můj přítel má práci, při které musí cestovat..."
"Jste přítelkyně toho člena z té skupiny, že?... Jak se jmenuje... sakra... moje neteř tu skupinu zbožňuje, je naprosto poblázněná do Kristiána . Je jí patnáct, moje sestra s ní otěhotněla v osmnácti, mě bylo dvanáct, pamatuju si, jak se s rodičema hrozně pohádala, a pak odešla za Johnem, její přítel, dokonce jsou spolu do teď. Je to docela romantické, že? Tohle se moc často nestává, má hold štěstí, vždycky měla štěstí..." nešťastně se usmála a já po ní hodila tázavé pohled. "Víte... já... nechci, aby... aby tohle ovlivnilo vaše rozhodnuté, protože my vám můžeme říct, co vás čeká za následky, ale nesmíme vás přemlouvat a přesvědčovat, abyste to nedělali. Tohle rozhodnutí upadá čistě jen na vás. Jen možná vás to... no nechci abyste... možná bych vám to neměla říkat."
"Né já chci to slyšet. Řekněte mi to prosím..."

"No, tak dobře. Jestli teda, ale opravdu chcete?" podívala se na mě tázavě a já jen s očekáváním přikývla. "Víte, s mou neteří opravdu vycházím, beru jí jako svojí vlastní, i když ode mě zas tolik není..." zasmála se. "Ale je to hlavně proto, že mě už táhne na třicítku. Nejdříve jsme se s přítelem pokoušeli asi půl roku o dítě, a když to pořád nevycházelo, zašli jsme k doktorovi, tam nám řekli, že někdy se to prostě stává, a že se máme pokoušet dál, tak jsme to zkoušeli... byli to už skoro dva roky, a já věděla, že je něco špatně. Oba jsme to věděli, ale doktorka nám říkala, že to máme prý zkoušet... Byla jsem i na několika vyšetřeních, kde mi ale říkali, že je vše v pořádku... Potom mi jednou řekli, že vlastně nikdy moc být těhotná nebudu. Bylo to, to nejhorší, co si může chtít zamilovaná žena, toužící po dítěti vyslechnout..." skápla jí slza, kterou si setřela a já ji chytla za ruku a soucitně se na ní usmála. "Neříkám vám to, protože chci, abyste změnila vaše rozhodnutí, jen... jen chci, abyste si byla na stoprocent jistá, tím co děláte."