Jedná, Druhá , Třetí :)

5část ☘️

Vážně jsi si jistý, že tudy můžeme?? Protože já o tom dost pochybuji..."
"Nemůžeme, ale tudy nikdo nechodí, chodím sem dost často a skoro nikdy nikoho nepotkám, takže klid..."
"Em, skoro? A když někoho potkáš tak co? Vezmeš nohy na ramena a zdrháš? Protože v tom případě tě upozorňuji, že nejsem nejlepší běžec a navíc mám boty na podpatku, v kterých toho neuběhnu ani polovinu, co bych zvládla bez nich!" zasmála jsem se. Právě jsme, vcházeli zadním vchodem do staré, vysoké budovy. Nevím, proč jdeme zrovna do téhle budovy a proč jdeme zadním vchodem, je to tu trochu strašidelný, nepotkali jsme tu zatím nikoho a když jsme vyšli do baráku, byla tam neuvěřitelná zima, ale to bylo asi tím, že ten dům je asi vážně starej.
"Buď se schovám a nebo slušně pozdravím a pokračuji v cestě...a neboj, kdybychom měli utíkat, slibuju, že tě vezmu do náručí." Mrkl jsem na Sabču. Mám pocit, že má trochu strach kam jí to vedu, ale jsem si jistý, že na konci bude mile překvapená.
"Ó no tak to si nechám klidně líbit! Ale stejně nechápu, tady tě nikdo nezná a ty prostě pozdravíš a jdeš dál? A to se třeba někdo nezeptá, co tady děláš nebo tak?"
"Říkal jsem nebo se schovám...ale ne tady jsou moc milý lidi, bydlí tu starší páry a nebo samotáři a popravdě ti mají tak krátkou paměť, že si podle mě sotva pamatují, kdo bydlí vedle nich... Tak pojď" chytl jsem Sabču za ruku a táhl ji po schodech až úplně nahoru. Výtah tu sice byl, ale co vím, tak se v jednom kuse zasekává a já nechci riskovat.
"Tome počkej chvilku, bolí mě nohy..."
"No jo promiň, zapomněl jsem, ale už jsou to jen dvě patra..."
"Jo dvě a deset jsme jich už vyšli?"
"No aby si byla přesná tak jedenáct!"
"Nech toho..." bouchla jsem ho do ramene a on mě potom začal lechtat. "Né, prosím tě, nech toho!"
Rychle jsem utíkala po schodech na horu, jsem strašně lechtivá. Na posledním patře, nebylo už kam uniknout, byli předemnou jen jedny starší dřevěné, ale pevné dveře. Neváhala jsem a hned jsem do nich strčila, abych se dostala co nejdál od Toma, který se mě stále pokoušel lechtat. Vběhla jsem do vnitř a když jsem se rozhlídla zmohla jsem se jen na "Páni!" Právě jsem stála na střeše toho starého domu a byla to nádhera. Byl odsud vidět nádherný kus Brna. Kdo by řekl, že z takového starého domu bude takový krásný výhled? No já rozhodně ne...
"Je to nádhera co??"
"Je to úžasný...už chápu proč je tohle tvoje oblíbené místo."
"Jo je to úžasný místo. Chodím sem vždy, když si potřebuju něco promyslet, když se potřebuju třeba mezi něčím rozhodnou nebo, když nemám zrovna náladu a nebo sem chodívám s kytarou psát písničky." Jen jsem se nad jeho poznámkou pousmála a pak nastalo chvilkové ticho. Mezitím jsme se oba přesunuly k okraji střechy a lokty se opřely o kovové zábradlí, které chránilo před pádem ze střechy.
"Ví o tomhle místě ještě někdo?"
"No možná některý z těch staříků, co bydlí v tomhle domě, ale já tu nikoho nikdy nepotkal, takže o tom pochybuju, ale ano jednou jsem sem přivedl Michala.
"A jinak nikdo?"
"No pokud o něm Michal nikomu neřekl tak ne... proč??" usmál jsem se.
"No já jen proč si ho ukázal zrovna mě?? Vždyť se naznáme zas tak dlouho a Michal si sem určitě přivedl s nějakým důvodem, tak proč mně jen tak? Já nechci, aby sis myslel, že za to nejsem vděčná nebo tak, tohle místo je okouzlující...já jen... jen to nechápu." rozpačitě jsem se usmála.
"Protože mi připadáš výjimečná Sabčo, cítím se s tebou dobře, jsi ke mně upřímná a já chci být upřímný k tobě. Na tomhle místě je něco zvláštního něco výjimečného stejně jako na tobě a pro mě je tady to místo vždycky, když mám potíže nebo tak. A chci, aby tu bylo i pro tebe." Stály jsme u sebe docela blízko a pažemi se lehce dotýkaly.
"Tome já nevím, co mám říct..."
"Tak nic neříkej" usmál se a jednou rukou mně jemně chytl za paži a natočil si mně k sobě. Tou druhou mě pohladil po tváři a já byla jako v transu. Nemohla jsem se ani pohnout. Jenom jsem mu koukala, do jeho krásných očí a on koukal do těch mích.
Najednou se začal přibližovat a já si neuvědomila, co dělá, propojil naše rty a já ho nechala...začala jsem spolupracovat a vpletla mu ruku do vlasů. Pak jsem si, ale uvědomila, co se děje. Panebože, já tohle přece nechci! Tohle ne...vždyť ho znám pár dní a...! Rychle jsem se odtáhla a on na mně zmateně koukal.
"Pro...promiň...., ale já...já nemůžu.... Nejde to" koktala jsem a pak zbaběle utekla pryč.
"Sabino, počkej!" běžel za mnou Tom, ale já se nezastavila, chtěla jsem být už pryč. "Sabino prosím tě počkej!" dohnal mně Tom a chytl mně za paži. "Co se děje?"
"Tome prosím, pusť..." hlas se mi chvěl a do očí se mi draly slzy a já vlastně ani nevěděla proč.
"Sabčo, prosím tě řekni mi co se děje? To ta pusa? Bylo to moc rychle že? Já...já se strašně omlouvám, já nechtěl, ale v tu chvíli...jako by se všechno zastavilo a my jsme tam byli sami a tak blízko...já omlouvám se." Klesl jsem hlasem a sklopil pohled.
"Tome já nemůžu... nesmíš...ne tohle se nemělo stát, byla to chyba. Chyba... Tome musíš mi slíbit, že na tohle zapomeneš, že to nikdy nezmíníš jako by se to nikdy nestalo...tohle nesmíme!" Po tváři mi ztekla slza.
"Ale proč?" nechápal, jsem. " Sabino, vážně se mi moc líbíš a já o tebe nechci přijít, chápu, že na tebe ta pusu byla moc rychle, ale můžeme počkat a uvidíme, třeba..." nenechala mě domluvit.
"Tome já bych ráda, ale nejde to je mi to líto, já...já vlastně ani nevím proč, jen...prostě něco ve mně...tohle není správný! Tome, já se před pár dny, rozešla s klukem, do kterého jsem se zamilovala, vážně zamilovala a on mně zklamal, člověk, od kterého bych to nikdy nečekala, já už nemůžu...znovu, už ne...já vím, že na venek možná vypadám, že mi nic není a snažím se a snažím se na to nemyslet, ale nejde to." Podlomila se mi kolena, Tom mně, ale chytil a posadil mně nad schod, na kterém jsme stály, opřela jsem si hlavu o jeho hruď a rozplakala se. On mně hladil po vlasech a o mojí hlavu si opřel bradu.
"Sabčo, bolí to, jsi zklamaná a já to chápu... Věř mi, že vím jak ti je, taky jsem to zažil, bolí to, bude to bolet, ale přejde to, vždycky to přejde...já myslel, že už nikdy nikoho, nebudu milovat. Kluci mi ukazovali tolik holek, nebyli ošklivé, právě na opak, ale já nechtěl jen tak nějakou holku. Chtěl, jsem, někoho výjimečného, koho když uvidím, budu mít motýlky v břiše, asi nemůžu říct, že jsem se do tebe zamiloval, neznám tě tak dlouho, ale na to jak krátkou dobu tě znám, už vím, že jsi něco speciálního, výjimečného, něco co musím ochraňovat, vážit si tě, naslouchat ti, pomáhat ti a já chci aby si věděla, že tu pro tebe budu vždycky, ať budu na tour s klukama, nebo na pohovoru na druhém konci světa. Chci ti být přítelem a budu ti jím, jestli tedy budeš chtít a jestli později budeš chtít i něco víc tak mi věř, že já si na to počkám a budu o to bojovat." Dívala jsem se mu do očí a pozorně poslouchala, co mi říká, vyrazil mi tím dech, já tohle jsem rozhodně nečekala a příjemně mně to překvapilo, věděla jsem, že je tenhle kluk báječnej, ale do téhle chvíle jsem netušila jak moc.