Pouta života

Vánoční večírek

Vážně se mu tam nechtělo. Kdyby vedle něj nestáli Severus s Hubertem, vůbec by tam nešel. Ale nemůže je tam nechat jít samotné. Pro jistotu těsně před odchodem použil trojnásobnou dávku kolínské. Promnul si prsty. Jen tak tak nesáhl do kapsy pro krabičku cigaret. Dneska měl už čtyři. Vážně to pomáhalo. Od toho vykoupání v jezeře se snažil držet, ale dneska... měl jiné priority. Dneska potřeboval všechnu pomoc, co se nabízí.

Usmál se na kluky a otevřel dveře od Tří košťat. Severus měl na sobě pod rozepnutým kabátem Harryho černý společenský hábit. Ani ho nemusel moc přesvědčovat, aby si ho půjčil. A ostatní jim kupodivu pomohli hábit prodloužit a upravit, takže mu teď skvěle padl. Stříbrné knoflíky a výšivka na rukávech tomu ještě dodaly šmrnc.

Bylo to zvláštní... když to porovná s Ronem... Kluci se mu kvůli jeho příšernému hábitu smáli. Bylo to proto, že neznali upravovací kouzla? Zatřásl hlavou a vrátil se do přítomnosti. Musí se soustředit.

Propletli se přetopeným lokálem dozadu ke dveřím na letní terasu se zahradou, kde stál postavený stan.

Hubert hvízdl. „Tady se někdo plácl přes kapsu."

Harry pokrčil rameny. „Asi mají pocit, že na nás musí zapůsobit."

Šli ke stanu a cestou buď zdvořile kývali na dospěláky nebo zdravili spolužáky ze školy, kteří z nějakého záhadného důvodu stáli venku.

U vchodu do stanu ukázali pozvánky a hned jak vešli dovnitř, předali úslužnému skřítkovi kabáty a šály.

Harry odolal nutkání prohrábnout si vlasy. Montgomery by ho přerazil, kdyby během tří vteřin zničil jeho práci. Měl podobný účes, jako když šel k Brumbálovi, ale bylo to spletené složitěji. Harry se po chvíli přestal snažit pochopit, co přesně to Montgomery dělal, a jen trpělivě čekal, než bylo hotovo. Vlastně to bylo docela příjemné.

Vešli do hlavního prostoru stanu a Harry se jen tak tak neotočil na podpatku a nezmizel pryč. Stan byl samozřejmě větší uvnitř. Kromě toho byl vybavený jako nějaký luxusní podnik. Tmavé dřevo, těžké ubrusy a závěsy. Obrazy, sochy, dekorace... V jednom rohu na vyvýšeném podiu byli dva hudebníci. Jedna hrála na harfu a ten druhý na klavír.

Severus na to všechno zíral s pootevřenou pusou. Harry se k němu naklonil a zašeptal: „Myslíš, že tu mají i pozlacené záchody?"

To Severuse probralo. Uchechtl se, zakroutil hlavou a rozhlédl se. „Poznáváte tu někoho?"

Harry kývl směrem k jednomu rohu. „Frank Longbottom ze sedmičky. A někde by tu měli být i kluci s Montym. A Timothy."

„Pojďme je najít. Neměla být nejdřív schůzka a pak večírek?" sykl Hubert a uhladil si hábit.

„Asi změna plánu," utrousil Harry koutkem úst. „Zatím se jen usmívejte a kývejte."

„Je tu strašně moc dospělých. Kde jsou všichni?"

„Přišli jsme sem dřív. Určitě se to tu za chvíli zaplní. Jaký jste měli rande?"

Severus se usmál. „Bylo to skvělý. Šli jsme nejdřív do knihkupectví, potom do lékárny a pak... Hej, vím, co děláš! Snažíš se mě rozptýlit!"

Harry se zasmál. „A funguje to?"

Severus zakroutil hlavou. „Až moc dobře. Jsi příšerný."

Hubert poplácal Severuse po předloktí a usmál se na Harryho. „Díky, Herolde."

Pokrčil rameny. „Když můžu, pomůžu. Pojďme za Frankem, ať tu nestojíme jako tvrdá y."