Pouta života

V hloubi mysli

Důležitá poznámka: Tahle kapitola je pro mě hodně důležitá. Jestli máte jakékoliv dotazy k tomu, co se tu stalo, ptejte se. Může to být trochu zamotané, ale snažila jsem se to napsat srozumitelně. Rozhodně se ptejte a já vám na to odpovím! Nejde tady o spoilery ale o uvědomění si, co se to k sakru vlastně stalo :D

Za zbavení gramatických hrubek vděčím TurkeyBird, a za podporu během psaní Bloody a AbigailSnape

xXx

Kráčel dál a dál. Kolem něj byla stále tma a on zkusmo zavřel oči. Viděl úplně stejné nic. Když už šel celou věčnost a nic se nezměnilo, posadil se a jen vnímal nicotu okolo. Vznášel se v prázdnotě a temnota kolem něj pulzovala. Nejdřív to bylo téměř neznatelné, lehké zakmitání, ale časem nabralo intenzity vzteklého hipogryfa. Tlak pak najednou povolil a on otevřel oči.

Díval se do povědomých vlídných očí. Zmateně se pokusil uhnout, ale nešlo to. Ruce ho pevně držely v náručí.

„Pšš... Klid... Jen klid. Všechno je v pořádku," uklidňoval ho pevný hlas.

Harry se mu stejně pokusil vykroutit. „Pusť mě!"

„No jo no, hlavně nekopej!" A s tím ho muž opatrně položil na béžový koberec.

Harry v dupačkách nejdříve zavrávoral, ale rychle získal rovnováhu. Pozorně si prohlédl muže před sebou. Byl to chlap jako hora, s hromadou svalů a jizev. Zaklonil hlavu, aby se mu mohl podívat do tváře a zalapal po dechu. Vypadal jako táta. Až na ty máminy oči.

„Kdo jsi?" zeptal se zvědavě.

Tázaný povytáhl obočí: „Vážně? Ale no tak!" Dřepl si k Harrymu a zvedl koutek v úsměvu. „Tak kdo jsem?"

Tohle nemohl být... Harry polkl a zavrtěl hlavou. Nebo mohl? Váhavě zvedl ručku a přejel prstem po nezjizveném čele, kdysi zlomeném nose a rtech s trpělivým úsměvem. Pak se zase vrátil k čelu a nakreslil tam klikatici.

„Bingo," zašeptal muž a chytil ho za ruku. „Ahoj."

„Ahoj," zopakoval nejistě Harry. „Jak je to možné?"

„Jsme v tvé hlavě, jak by tady mohlo být něco nemožné?"

To sice Harrymu moc smysl nedávalo, ale nechal to být. Rozhlédl se kolem sebe a uvědomil si, že stojí v úzké chodbě rodinného domu. „Kde to jsme?"

„Hlupáku! V tvé hlavě, jak jsem řekl," zavtipkoval obroun s vážnou tváří a netrpělivým tónem.

Harrymu se roztřásla brada a sevřelo se mu hrdlo. Nechápal, co se dělo, ale raději se otočil pryč. Zastavil ho pevný stisk velké ruky. Druhá ruka mu jemně obrátila obličej a on sklopil pohled,

„Ale no tak, to byl jen vtip. Omlouvám se." Dospělák mu setřel hrubým palcem slzu, o které Harry ani neměl tušení, že tam je.

„Já vím! Já to hned poznal, ale nemám ponětí... Vždyť přece nejsem žádné mimino, abych se hned rozbrečel!" rozčiloval se Harry sám nad sebou.

Smutně se na něj usmál a pohladil ho po tváři. „A to je právě ta chyba, Harry. Tady jím jsi."

V Harrym zatrnulo. „Jak dlouho?"

„Dokud trochu nevyrosteš."

„Proč?"

„To pochopíš za chvíli."

„A jestli jsem mimino, proč mluvím normálně?"

„Protože jsme u tebe v hlavě."

„A bude tohle každá odpověď na mou otázku?"