Pouta života

První školní den

„Takže to vážně nikomu nepřijde divný?" ujišťoval se Harry cestou do Velké síně.

Severus zavrtěl hlavou a vyhnul se hloučku štěbetajících třeťáků. „Ne, jak jsem řekl, madame Pomfreyová je v pohodě. A po tom, co jsi předvedl v sobotu, můžeš být v klidu. Nikoho nepřekvapilo, že jsi u ní byl tak dlouho."

„Jak to, že jste všichni s ní v pohodě? Nikdo proti ní nic nemá? Vůbec nikdo?" podivil se Harry a děkovně kývl na dva kluky, co ustoupili stranou, aby mohl zatočit ke schodům.

„Ne, nikdo. Ona nemá nic proti nám, tak proč bychom měli něco my proti ní? Vždycky se můžeme spolehnout, že nás ošetří, bez ohledu na to, co se stalo. A ani se moc neptá." Pokrčil rameny a srovnal brašnu na rameni.

Harry se na něj podíval. „A to stačí k tomu vyhrát si srdce celého Zmijozelu?"

Severus si odfrkl. „Neblázni. Bohatě stačilo to, že –" odmlčel se, aby se vyhnul holkám, které mu stály uprostřed cesty. Když je obešel a srovnal krok s Harrrym, kterému ty tři uhnuly, tiše pokračoval: „Stačilo, že když jsme k ní poslali několik lidí na zkoušku s různýma historkama, nikdy nikoho nezatáhla k učitelům, že jsme udělali problém. Maximálně nás, to, no... maximálně nám vynadala, že ohrožujeme zdraví sebe nebo ostatních a že se jí nelíbí tímhle způsobem získávat nové pacienty." Opět pokrčil rameny. „A to stačilo."

„Aha, to dává smysl," přitakal Harry a usmál se na další hlouček, který míjeli. Vypadalo to, že na snídani to ráno nikdo jiný kromě nich dvou nespěchal.

„Jo, byl jsem tehdy v druháku, takže jsem to ještě moc nechápal, ale je tady jedna z mála, co je neutrální."

Harry si vybavil přednášku, co mu včera dal Montgomery pod záminkou přátelských rad. Nahlas, i když v hlučné chodbě sotva slyšitelně, se zeptal: „Takže ne jako ostatní učitelé, co nadržují ostatním kolejím?"

„Přesně. Dokonce ani ne jako náš vlastní ředitel koleje," vypadlo ze Severuse hořce.

Harry se ušklíbl. „Ta jeho úvodní řeč v Jeskyni, co měl v sobotu, zněla dost naučeně."

„Jo, je každý rok skoro stejná a stejně nepoužitelná. Říkám ti, jestli bude některý z prváků tak naivní, aby za ním opravdu zašel pro pomoc či radu, bude to pro něj dost hořké probuzení." Na chvíli se zařadil za Harryho, aby minul jednoho havraspára bez srážky, a nadechl se, aby pokračoval.

„Takže na Křiklana spoleh není?" otočil se Harry a šel pár kroků pozadu, než se Severusovi podařilo srovnat krok.

„Ne. Čas od času zjistíme, že ostatní ředitelé dělají pro své koleje nebo s nimi něco, co by i nám dost pomohlo. Kariérně, osobně, no představu máš. Ale on nic z toho. Nedělá pro svou kolej vůbec nic. Soustředí se jen na ten svůj klub. Což chápu, ale," prohrábl si vlasy, „je to frustrující."

„To si dovedu představit. Co třeba nedělá?"

„No, například, každý z nich má čas od času s určitým ročníkem něco jako přednášku, kde s nimi probírá různý věci."

Harry zkrabatil obočí nad Severusovým lehce zčervenalým obličejem. „Jaký věci?"

„No, víš... víš, jak mají někteří rodiče se svými potomky rozhovor o tom, jak přišli na svět?"

Harry se zastavil a vytřeštil na Severuse oči. „To ne!"

„Jo," řekl mu Severus dost nahlas, aby ho Harry přes rámus kolem slyšel. „Jenže některé čistokrevné rodiny jsou v tomhle dost prudérní a prostě to neudělají. Takže když několik holek skončilo u madame Pomfreyové v slzách, že umírají a že asi vykrvácejí k smrti, tak toho měla dost a probrala to s námi. Holky kluci odděleně, samozřejmě," dodal.