Reborn || ObiRin || Naruto cz ff

XVII. Jako nikdy předtím

Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy byl Obito pohlcený šokem. Jeho tělo zmrazené na místě, neschopné pohybu,  plíce jakoby zapomněly dýchat. Přestal myslet, všechny racionální úvahy náhle zmizely a nahradilo je prázdno. Jako když uhasíte sirku.

Nejspíš to byl i největší šok, jakému kdy ve svém životě čelil. Naposledy, kdy se cítil takhle vyděšený bylo v den, kdy Rin zemřela. Jenže teď to bylo jiné. Její smrt byla překvapující, ale ne tak jako odhalení, že věc, které Obito několik věřil, byla lež. Klam, který i tak změnil Obitův  život naruby.

Jenže ona nezemřela. Stála tu před ním, z masa a kostí. Dospělá, stejně tak jako on. A nádherná. Její tvář, teď nezakrytá líčením, byla jemná s ozdobnými fialovými značkami, které by Obito poznal kdekoli a kdykoli na světe. Plné rty formující nejistý úsměv. 

Čemu ale nemohl věřit byl fakt, že nepoznal její oči. Jako malý se do nich díval tak často, hledal v nich útěchu a radost a teď věřil, že jsou to oči cizinky. Možná, že se změnily? Rád by se do nich opět podíval, ale Rin je měla pevně zavřené. 

„Co nemůže být pravda?" Její hlas byl nejistý a na čele si jí udělal jemná vráska, značící znepokojení. „Co se děje?"

I přesto, že začínala být vyděšená, oči neotevřela. V hlavě jí vířily pochmurné myšlenky. Třeba její značky zná, ví co je zač, a že  uvnitř sebe samé má ukrytého tříocasého démona. A že zná spoustu vzácných pečetí rodu Katsura, pro které by v dnešní době ti nejméně morální lidé byli schopni zabíjet.  

Její obavy ale byly zbytečné. V tu chvíli Obito zapomněl na vše společné s ponurým světem Akatsuki. Jediné na co myslel byla ona, živá a zdravá, přímo před ním. Viděl ji umírat. Viděl záři chidori, která ji zabila. A přesto tu teď stála. 

„Proč jsi se nikdy nevrátila domu?" Jeho hlas byl nakřáplý. „Kde jsi celou tu dobu byla?"

Rin zalapala po dechu. Věděla, že jediný, kdo by mohl pokládat takové otázky, byl někdo z Konohy. Netušila však, kdo by do nich mohl vložit tolik emocí. Než se nadála, dotyčný si ji přitáhl do pevného objetí. 

Zmatek. Šok. Radost. To vše naplňovalo Obita a třískalo se to v něm jako bouře. Sevřít ji v objetí byla ale největší touha, kterou v tu chvíli cítil. Objal její drobné tělo, zatímco jí rukou pohladil po vlasech, navzdory tomu, jak zmatená byla. V tu chvíli nepřemýšlel nad tím, jak bude reagovat ona, nebo že by se měl starat o svou tvář. Chtěl ji jenom stisknout, užít si její přítomnost. Jako by tak mohl nahradit ty roky neštěstí a života bez ní.

Zmatená brunetka se nebránila, ale objetí neopětovala. Otevřela sice už oči, ale jediné co viděla, byl župan muže, který se jí kdysi představil jako Tobi. Byla nervózní. Nevěřila, že v Konoze existuje člověk s takovým citem k ní, obzvlášť po všech těch letech. 

Po chvíli se Obito začal vracet nohama na zem. Došlo mu, že jakmile se odtáhne, uvidí i ona jeho. Začal se cítit nejistě při pomyšlení na svou zjizvenou tvář. A nejenom na tu, celá ta situace začínala být poněkud trapná. Co řekne?  Pomyslel si. Jeho obejmutí začínalo slábnout.

Nebylo to lehká volba, ale rozhodl se nechat ji se odtáhnout. Mohl ji prostě zakrýt oči a se zakrytou tváří odejít, jenže rozhodnutí, které učinil, mu přišlo mu to spravedlivé. Už žádné lži.

Nervózně pozoroval, jak se vzdalovala. Pak se její oči střeli s jeho a ačkoli ji Obito neviděl do hlavy, z jejího pohledu bylo jasné, jak překvapená je. Rukou si instinktivně zakryla ústa a o krok, dva, poodstoupila. Lapala do dechu a oči se jí začínaly mlžit.

„Rád tě znovu vidím, Rin."

Sotva, co to Obito dořekl, vrhla se mu Rin kolem krku. Pevně jej objala, zatímco se marně snažila zahnat slzy štěstí. Obito ji mlčky objetí opětoval.

Takhle šťastný nebyl snad nikdy předtím. 

____

Umm, jak se vám kapitola líbila?

Docela si pohrávám s myšlenkou, že by tohle mohl být konec. Tak se mi k tomu můžete vyjádřit, co si myslíte.