Reborn || ObiRin || Naruto cz ff

XI. Den, kdy opustila Mlžnou

Pohled Rin

Dny plynuly jako voda. Od chvíle, kdy jsme se odloučili s Tobim uplynuly už 3 týdny a já se potulovala krajinou, kam mě vítr zavál. Celé dny jsem byla na nohou, přidělávala si léčením jiných cestujících a na noc si pronajímala ty nejlevnější pokoje v těch nejhorších noclehárnách.

Několikrát jsem během cesty potkala ninjy z Konohy, spěchající na nějakou misi. Lhala bych, kdybych tvrdila, že se mi přitom nezastavila krev v žilách a srdce nevynechalo pár úderů. Dosud jsem žila skrytá v Mlžné a tak se ukrývala před nebezpečím, které představovala Listová. Vím, že před třemi lety Kiri dokonce navštívil tým ninjů z Konohy, avšak já je nepotkala. Vyhýbala jsem se jim jako čert kříži.

Všichni ninjové, které jsem potkala mě minuli jako ducha. Jejich pohled o mě sotva zavadil, natož aby poznali, kdo jsem. Jak by taky mohli, když se má tvář a znaky skrývaly pod vrstvou make-upu a zbylé rysy tváře schovaly dlouhé vlasy. Když jsem viděla jejich čelenky nesoucí znak mé rodné vesnice, uvnitř mého srdce jsem tajně a naivně doufala, že mě poznají a pobídnou, abych se vrátila zpátky, že mi nehrozí žádný trest. 

Teď se nacházím v malé svatyňce v zemi Řek, obklopené přírodou a zurčícím potůčkem. Zdejší mniši mi nabídli příjemné ubytování a já jim na oplátku pomáhám se zraněnými návštěvníky pomocí ninjutsu. Jsou to většinou vesničané z okolí, kteří se zranili při práci, nebo starší lidé, jimž zdraví už neslouží nejlépe.

Akorát seděla v jedné z honosných místností, jejíž strop podpíraly mohutné sloupy a zdi zdobily gobelíny, když vstoupil jeden ze starších mnichů.

„Měli bychom na tebe prosbu." Zadíval se na mě velkýma kaštanovýma očima, já jen tiše přikývla. „Máme tu jednoho pacienta, který potřebuje speciální péči."

„To nevadí, ráda se o něj postarám." Usmála jsem se.

„To zaprvé a za druhé, to je... vskutku zvláštní osoba, tak dávej prosím pozor." Dodal a mě se v krku udělal nepříjemný knedlík.

Flashback

 Pein stál spolu s Obitem na kraji Kirigakure, která se pomalu chystala k spánku. Poslední sluneční paprsky zapadaly na obzoru a lidé se pokojně vraceli do svých domovů.

  „Jsi si jistý, že tu Sanbiho jinchuuriki je?"  Tázal se vůdce Akatsuki s pohledem zabodnutým na vesnici. Jeho původním plánem bylo zajmout ocasé démony popořadě, avšak Obito trval na tom, že Sanbi je přímo u ruky a měli by ho zajmout jako prvního.

  „Naprosto." Odvětil maskovaný, který vesnici ovládal pomocí jejich kageho. Několikrát zde démona cítil, díky čemuž si byl jistý, že zde musí jinchuuriki tříocasého musí být. Měl dokonce i pár tipů, kde by se přesně mohl nacházet, ale chtěl nechat Peina, aby si to udělal aspoň trochu po svém.

„Doufám, že se nepleteš. Začněme." Peinův hlas byl ledový. Začal se soustředit na nadcházející techniku, zatímco Obito stál mlčky vedle něj, připravený na boj. Ať už s jinchuurikim, nebo s ninjy Mlžné.

 Po chvíli ticha, kdy se nebesa měnila do mramorových barev, začal padat déšť. Ne obyčejný, ale naplněný Nagatovou chakrou, technika zvaná Ukojizai no Jutsu. Díky ní byl vůdce Akatsuki schopný zaznamenat kohokoli, na něž dopadaly kapky vody.

„Cítíš něco?" Bručel Obito, ale odpovědi se mu nedostávalo, takže si otráveně sedl na zem a nechal Peina dělat svou práci. Na jednu stranu mu bylo jasné, že nemůže čekat rychlou odezvu, jelikož to bylo pro jeho kolegu nové a zcela neznámé prostředí. Ale byl tak nedočkavý, na tuhle chvíli, kdy začnou sbírat ocasé démony čekal celou tu dobu a bylo to základním kamenem jeho plánu. Byl zase o krok blíž věčnému Tsukuyomi.