Reborn || ObiRin || Naruto cz ff

XII. Plášť s krvavými oblaky

Stál jsem ve dveřích jako zmrazená. Dech mi uvízl v krku, neschopný posunout se dál, zatímco mé srdce začalo bít jako splašené. Strnule jsem zírala na toho muže před mnou, neschopna cokoli udělat. Ačkoli můj mozek křičel, ať pozdravím, rty se nepohnuly.

 Nevěřila jsem, že ten muž přede mnou byl skutečný, celé to připomínalo jen sen. Sen kde je obloha černá, posetá rudými mraky.

Upíral na mne jeho tmavé, melancholické oči, zatímco stál stejně nehybně jako já. Delší, tmavé vlasy měl vzadu sepnuté, na krku stříbrný přívěsek. Černý hábit, posetý rudými mraky měl na několika místech špinavý. Čelo mu zdobila čelenka s přeškrtnutým znakem Konohy. Nukenin.

„Zdravím," Promluvil po chvíli hustého ticha, načež jsem se přinutila ke spolknutí nepříjemného knedlíku, který se mi udělal v krku.

„Dobrý večer," Začala jsem a modlila jsem se, aby v mém hlase nebyl slyšet strach, „pojďte dál a posaďte se prosím."

Beze slov se rozešel směrem k židli a já ostražitě sledovala každý jeho krok. Nebylo pochyb, že patřil do stejného seskupení jako Tobi a ti dva, co byli s ním a kteří mě pak hledali ve snaze mě zabít. Ale kdo byli? Co to bylo za skupinu?

  „Co vás trápí?" Zeptala jsem se, když se posadil na starobylé křeslo. 

  „Necítím se dobře." Zamumlal. Jeho oči jakoby trochu roztály, jeho výraz zjihl. Něčím se od těch druhých dvou lišil, energie, která z něj vyzařovala byla jiná, tajemnější. Možná za to mohly ty prázdné oči, nebo ten nepřítomný výraz.

  „Udělám kompletní prohlídku." Usmála jsem se krkolomně.

Neměla by jsi používat ninjutsu. 

Sanbiho hlas projel mou myslí jako břitva. Srdce se mi zběsile rozbušilo, jelikož mi tříocasý démon uvnitř mě nikdy nepomáhal, ani neradil, dokud nebyl i jeho život v ohrožení. To byl ten muž až tak nebezpečný, že se ho bál i on?

  „Je vám dobře?" Zeptal se tiše, zatímco si mě jeho oči zkoumavě prohlížely. Jestli se rychle nevzpamatuju, celá tahle situace se ještě zkomplikuje.

„Omlouvám se, zamyslela jsem se." Odpověděla jsem stručně a začala zběsile přemýšlet, zatímco jsem se přehrabovala různými lékařskými pomůckami. Jestli nemám použít ninjutsu, nijak mu nepomůžu. Nejsem doktor, abych z pravidelnosti jeho dechu dokázala něco poznat.

Z myšlenek mě vytrhl prudký kašel. Prudce jsem se otočila zpět k němu, začal se dávit kašlem. Pohlcená panikou jsem ho začala plácat po zádech, ačkoli jsem věděla, že to ničemu nepomůže. Ale bylo to to jediné, co mě napadlo, aniž bych použila ninjutsu. 

Jenže pak se ruka, kterou si zakrýval ústa, potříštila krví. Až teď jsem si uvědomila, jak je jeho stav špatný. S tím množstvím krve, které vykašlával, musel mít plíce, nebo průdušky blízko ke kolapsu. Jestli nepoužiju ninjutsu, je možné, že už se z toho nedostane. Ale jestli ho použiju, možná se do něčeho bezvýchodného zamotám já.

Několik krátkých chvil jsem se na něj dívala. Na ramena, která mu cukala kašlem, na dlaň zbarvenou krví, na dech, který mu docházel. V tu chvíli mi hlavou probleskla vzpomínka na Obita tu noc, kdy zemřel pod troskami jeskyně.

Nemohla jsem se na to dívat. Možná, že to bude osudová chyba, ale rozhodla jsem se. Začala jsem s ninjutsu.

Patetické.

Přiložila jsem dlaně na jeho hruď, zatímco jsem se snažila vnímat jeho organizmus. Bylo to špatné, jako umírající strom opírající se o ztrouchnivělý kůl. Zaměřila jsem svou pozornost na plíce, které trpěly nejvíc a začala s léčením. Přestala jsem vnímat okolí, v hlavě jsem měl jen jedno.

 Po chvíli jeho kašel ustal, ale cítila jsem, že se nemoc léčí minimálně. Bylo jedno, jak moc jsem se snažila, jeho tělo, jakoby léčbu odmítalo.

  „Pane..." Začala jsem, když jsem zjistila, co mu ničí zdraví.   „Máte tušení, co se děje s vaším tělem?" Oči jsem zvedla opatrně k němu právě v čas, abych si všimla jak kroutí hlavou.  Začala jsem se nadechovat, abych mu to řekla, ale nevyšla ze mě ani hláska. Nesnášela jsem to. Tuhle část života lékařských ninjů jsem nesnášela.

  „Je to špatné?" Zamumlal a já mlčky přikývla.

„Hemoptýza." Řekla jsem potichu. „Onemocnění plic, průdušek, průdušnic, hrtanu, kdy pacient trpí vykašláváním krve. Jde ruku v ruce s jiným onemocněním, jako je tuberku-" Zasekla jsem se, jelikož odvrátil svou tvář stranou.  „Vaše plíce jsou vážně nemocné. Dala jsem do pořádku co jsem mohla, ale nemůžu to vyléčit. Jestli chcete něčeho dosáhnout, splnit si své sny, tak je čas."

Když se jeho pohled otočil zpět na mě, strnula jsem. Nebyly to oči zalité zoufalstvím, slzami a strachem ze smrti. Jeho tvář byla stále stejně melancholická, ba naopak. Vypadal spokojeně, vyrovnaně. Jakoby dosáhl toho, čeho chtěl a mohl si ulevit.

  „Děkuju." Odpověděl tiše a zvedl se. 

„Kdyby jste cokoli potřeboval, tak přijďte...mm..." Nemohla jsem si vzpomenout na jeho jméno, ani jsem nevěděla, jestli se mi vůbec představil.

„Itachi." Naposledy se na mě podíval, než zmizel v temné chodbě za dveřmi.

__

Konbanwa,

omlouvám se, že nevyšel díl tak dlouho  a ještě je tak kapitola tak špatná. Od teď už to snad bude lepší.  A taky pardon, tohle byl takový filler bez Obita, ale bylo to nutný xd.

Nemoc, kterou jsem u Itachiho použila není oficiální, je to jen moje nejoblíbenější teorie.

Vote a komentář potěší!