Reborn || ObiRin || Naruto cz ff

XVI. Tvé tajemství

Poslední věc, co jsem stačila udělat, než se dveře otevřely bylo skrytí mých tváří do dlaní. Naštěstí jsem si zvládla zachovat dost racionality na to, abych věděla, jak důležité je udržet mé fialové značky v tajnosti. Navíc jsem díky tomu i skryla tetování na mé ruce. Jako malá, zmatená holka jsem ještě zavřela oči, ačkoli to bylo velmi hloupé rozhodnutí. 

Čekala jsem, jestli se ozve pozdrav či nějaká otázka od onoho člověka, ale nic, jenom hrobové ticho. Jakoby se po osobě, co vešla, slehla zem. Žádné zvuky pohybu, šustění oblečení a hlavně žádný pozdrav. 

„Haló?" Prolomila jsem nejistě nepříjemné ticho, zaplňující místnost.  

„Tsubaki?" Ozval se hlas, který jsem moc dobře znala. Mohl patřit jedinému člověku. Tobimu. Na chvíli mi spadl kámen ze srdce, že ten, kdo mě tu na mě v tuhle blbou chvíli narazil je zrovna on. Na druhou stranu mě ale jako ledová voda polil fakt, že právě on by s mým tajemstvím mohl naložit ze všech lidí, co znám, nejhůř. Všechny ty věci s jeho záhadnou osobností, nebezpečnou organizací a rodem Katsura toho byly důkazem. 

„Neotvírej oči." Vyhrkl z ničeho nic. Zarazila jsem se. Je možné, že je nahý? Určitě ne, rys postavy, který jsem viděla skrze prosklené dveře, byl zcela zřetelně v nějakém kimonu. Musela to být jeho tvář, co nechtěl, abych viděla. 

A je to tady zase... Jeho urputná snaha se přede mnou skrýt. Nejenom přede mnou, před celým světem. Co může být zač člověk, který mermomocí nechce, aby kdokoli spatřil jeho obličej? Nasucho jsem polkla knedlík, který se mi udělal v krku.

„Proč přede mnou stůj co stůj skrýváš svou tvář?" Neubránila jsem se otázce. Pronásledovala mě už od chvíle, kdy jsme se poznali a teď má zvědavost dosáhla vrcholu.

„To mi řekni spíš ty. Já nosím masku běžně, tak není překvapující, že ani teď nechci ukázat mou pravou tvář. Ty ne a i přesto si teď rukama skrýváš tvář." Jeho hlas byl ostrý, bylo mi jasné, že jsem u něj vzbudila ty samé pochybnosti, jako v ten den, kdy jsme se poprvé potkali. 

„Nejsem namalovaná." Odpověděla jsem a snažila se přitom znít sebejistě. 

„To není zrovna dobrá výmluva." Slyšela jsem jeho kroky, přibližoval se. „Dej ty ruce pryč."

„Když dám ty ruce pryč, tak i otevřu oči." I když jsem byla za začátku vyděšená, pravda byla, že se Tobi nacházel ve stejné situaci jako já. Ano, může zjistit má tajemství a tak mi zadělat na problémy, ale stejně tak se dozvím já jeho tajemství. Nemá mi jak zabránit v tom, abych se na něj nepodívala.

Nejspíš si uvědomil, kam tím mířím, a zastavil se. „Nevím." Vypadlo z něj jemně, jako blesk z čistého nebe.

„Nevíš?"

„Nevím, co mám dělat. Moc dobře vím, že přede mnou něco skrýváš... Dokážu v tobě číst, jako v otevřené knize. Poznám, když lžeš. Ale přesto-" Na chvíli se odmlčel. „Kdyby to byl kdokoli jiný, použil bych jakékoli metody dostat z něj pravdu. Ale i když vím stejně jistě, že máš něco společného s Yui Katsurou, jako vím, že jsi milá a krásná, nemůžu si přimět ti něco udělat. Ani vyjet na tebe nedokážu, ačkoli to velmi nerad přiznávám. Takže nevím, Tsubaki, co teď s tebou. Jedna má část křičí, ať ti silou servu ty dlaně z obličeje a pak tě jakýmkoli způsobem donutím udržet mou vlastní tvář v tajnosti, i kdyby to měla být smrt, avšak, ta druhá... Ta druhá mi jemně šeptá, ať tě nechám být. Že bych neměl zkřivit jediný tvůj vlásek."

Z jeho zmizel veškerý chlad, naplnily ho emoce. Mluvil rychle a bez přestávky, na konci už sotva chytal dech, zatímco já tam stála jako zmražená, neschopná reagovat, avšak mé srdce bilo jako splašené. Nebyla jsem připravená, na příval tolika upřímných a silných emocí od někoho, kdo je normálně tak zdrželivý a nedává své city najevo.

„Takže tě prosím," pokračoval „ukaž mi tvou tvář."

Nepobírala jsem, co se právě dělo. Kde se v něm najednou vzala taková jemná stránka, jak se jeho hlas mohl změnit na tak přívětivý. Ale byla jsem ráda. Jakoby mě to, co řekl, uklidnilo, ačkoli některé věci, co říkal, nebyly příjemné. 

Nevěděla jsem, co dělat. Pud sebezáchovy na mě jako splašený alarm křičel, ať mé ruce z tváří za žádnou cenu nesundavám. Ale něco jiného, možná má intuice nebo šestý smysl mi naopak říkaly, ať to udělám. Našeptávalo mi to jako jemný hlásek, že vše pak bude v pořádku. 

„Prosím," mluvil tak tiše, že jsem ho sotva slyšela. Ozvaly se kroky a za chvíli jsem cítila jeho ruku v mých vlasech, jak mě jemně pohladil.

Je možné, že toho časem budu litovat... Ale mám utíkat, schovávat se navěky? Nemůžu ani jedinému člověku, na kterém mi záleží, říct pravdu? Sice bych tak byla v bezpečí, ale zároveň bych byla čím dál víc nešťastná.

A tak, s klidem a pocitem, že bude vše v pořádku, jsem pomalu sundala dlaně z mých tváří. Oči jsem ale stále nechávala zavřené, nepřišla jsem si připravená spatřit jeho tvář. Místo toho jsem čekala na jeho reakci. Ale on mlčel. Nevydal jedinou hlásku. Neslyšela jsem ani jeho dech.

„Tobi?"

„To nemůže být pravda."