Reborn || ObiRin || Naruto cz ff

IV. Tobi?

Vyřítila jsem se mezi ty tři postavy zcela bezhlavě, jako smyslu zbavená. Byla jsem tak poblázněná myšlenkou, že by to opravdu mohl být Obito, že jsem zapomněla na celý svět okolo. Na tu drobnou chvíli jsem existovala jen já, ten tajemný muž a těch několik málo metrů, které nás dělily.

  Jakmile jsem se k němu dostala na dosah, bezhlavě jsem ho chytla za ruku. I přes hábit jsem cítila, jak se mu napnuly svaly. Když se otočil, místo obličeje jsem viděla jen oranžovou spirálovitou masku s jedinou dírou, v místě pravého oka.

 Naprosto jsem se zbláznila, určitě to není Obito. Ale i přesto jsem se nemohla přimět k puštění jeho ruky. 

  „Kdo to k čertu je? Hm!" Ozval se za mnou ten blonďatý a já si až teď uvědomila přítomnost těch dvou. Srdce mi začalo být jako splašené, absolutně jsem netušila, co mám teď říct. Snažila jsem se na tváři aspoň vyloudit milý úsměv. 

Moje pozornost se ale u těch dvou nedokázala udržet a stále se vracela k tomu vysokému muži s havraními vlasy. Stál tam jako přimrazený a mě docházelo, že to, co jsem právě udělalo nebylo jen neslušné, ale extrémně divné. 

„Tobi, ty ji znáš?" Pokračoval blonďák a ten malý kousíček naděje se rozbil na miliony střípků. Tobi.  Bože, byla jsem tak naivní! Jak jsem si jen mohla myslet, že by to mohl být Obito?

Obito už je dávno pryč.

Maskovaný muž, Tobi, ale neodpovídal. Z jeho úst vyšlo jen přidušené zamručení, nad kterým blonďatý nechápavě svraštil obočí.  „Nejsi nějaký tichý?"

Žádná odpověď.

  „Sakra odpověz mi, Tobi, když se tě na něco ptám! Hm!" Naléhal dál blonďák. 

I přes to se z Tobiho nevypadla žádná odpověď a já bych přísahala, že mě pozoroval. Jakoby mě jeho oči zpoza masky propalovali. A já dělala to samé. Nemohla jsem z jeho urostlé postavy odtrhnout oči, i když každá část mě křičela, ať se sakra kouknu jinam, že tohle je extrémně divné. Musí si o mě myslet, že jsem blázen. 

 Z rozjímání mě vytrhl až jeho pohyb. Rozběhl se ke mě a srazil mě přesně ve chvíli, kdy okolo mého těla projela kostnatá věc zakončená ostrým bodcem, z nějž odkapávaly droboučké fialové kapky. I přes to, že jsem na poslední chvíli cítila divný pocit v žaludku, nedokázala bych se tomu sama vyhnout. Ale on zničeho nic přiskočil a stáhl mě na své svalnaté tělo.

Vyděšeně jsem vydechla. Byl to ten malý se slamákem, kdo na mě zaútočil.

  „Tobi! Proč jsi ji strhl?" Ozval se hlubokým hlasem, z kterého mi stoupaly chloupky na krku.

„Sasori-senpai, málem jste trefil Naibu-chan! Naibu-chan je dobrá dívka, Naibu-chan pracuje dobře jako Tobi!" Promluvil můj maskovaný zachránce, hloupým, dětinským hlasem.  Co mě ale víc zaráželo, bylo Naibu-chan. Spletl si mě snad s někým?

  „Naibu?" Pozornost toho děsivého, Sasoriho, se upoutala na mě a já měla chuť dát se na zběsilý útěk do lesa. Neměla jsem nejmenší tušení, co dělat.

„Ano, Naibu-chan přišla navštívit Tobiho, protože Tobi je hodný chlapec!" Tobi ke mě znovu přiskočil, tentokrát bláznivě a chytil mě za ruce. Začal s nimi houpat ve vzduchu, jako idiot, ale já si i tak všimla, jak je stisk jeho pravé ruky podezřele silnější, než ten na levé. Něco se mi tím snaží říct, nepochybně. Abych přistoupila na jeho hru?

„Konichiwaa, Tobi-chan! Už je to dlouho!" Plácla jsem, tím nejhloupějším hlasem, jaký jsem dokázala vytvořit. „Tobi mi moc chyběl!" 

„Sasori-dono, ono jich je víc, než jen jeden Tobi?"  Zhrozil se blonďatý a mě neunikl jeho pohled se špetkou opovržení. „To je příšerný, hm!" Sasori mu na to nic neodpověděl, jen tiše pokračoval v pozorování našeho infantilního chování. Tobi stále nepouštěl mé ruce.

„Ho!" Vykřikl z ničeho nic. „Omluvte nás! Tobi a Naibu-chan se musí podívat na kytičky!" Houpání našich rukou přestal a maskovaný muž mě začal táhnout směrem od nich. „Tobi bude zpátky co nevidět!"

„Zapamatuj si tu tvář, Deidaro." Sasoriho hlas bylo to poslední, co jsem od těch dvou slyšela, než mě Tobi odtáhl dočista pryč. 

 Nevím, jak dlouho mě táhl lesem, ale když jsme se zastavili, okamžitě pustil moji ruku. Ne, přímo je odhodil, mrštil ji pryč ze svého sevření tak agresivně, až mě to vyděsilo. O krok jsem odstoupila.

  „Kdo k čertu jsi?" Obořil se na mě chladným hlasem, tak odlišným od toho, jakým mluvil před chvíli. Stále jsem tam jako zmrazená a pozorovala ho a tu tajemnou sílu, kterou najednou překypoval, zatímco mé srdce bilo jako splašené. 

  „Odpověz." Jeho hlas byl jako ledové ostří, stejně krutý a děsivý. Nebyla jsem schopna slova a začínala jsem mít dojem, že jsem se zamotala do něčeho mnohem děsivějšího, než jsem chtěla.

„Tsu...ba...ki." Vykoktala jsem, sama překvapený mým strachem. Kde se v něm najednou vzala taková děsivá energie? 

  „Tsubaki?" Jeho hlas zněl skoro až posměšně. 

„Tsubaki Katsura." Odpověděla, tentokrát trochu odhodlaněji. Ve skutečnosti jsem byla vyděšená, jako malé dítě.

Jak se kapitola líbila? 

like a komentář potěší!