Reborn || ObiRin || Naruto cz ff

X. Déšť

Bylo to tak přirozené, hýbat se v jednom rytmu, jako jeden člověk. Poslouchat hudbu, tančit v pomalých rytmech a vnímat tempo toho druhého. Vůbec to nevypadalo, jako že ti dva spolu tančí poprvé. Byli sehraní, ladní a naprosto jistí ve svých krocích. Ani jednou nezaváhali, neškobrtli, ani se nešikovně nesrazili.

Rin se bavila. Ne tak, že by se lámala smíchy, ale užívala si tu příjemnou chvíli. Hlava se jí naprosto vyčistila od všech těch ponurých myšlenek na jejich hádku, nebo příchod těch dvou nebezpečných kolegů. Žila tím momentem, kdy mohla tančit s mužem, který ji okouzlil, ačkoli o něm vůbec nic nevěděla. Srdce jí bylo pokojně, ale ve chvílích, kdy se ruka maskového muže třeba jen o kousek posunula na jejím boku, začalo bít jako splašené.

Obito, ačkoli se s těmi pocity pral, jak jen mohl, té chvíli propadl taky. Bylo to tak hezké, jakoby to snad ani nebylo z tohoto světa. Hudba mu hladila uši, zatímco jeho oči těkaly z té krásné dívky na kvetoucí Sakury a zase zpátky. Bláznil? Možná. Nejspíš by teď měl připravovat další kroky k uskutečnění Tsuki no Me, ale nemohl si pomoci. Bylo to jako vytržení z kruté reality do snu, tak příjemného a podobného dobám, v nichž ještě žila Rin.

„Vidíš, ani to nebolí." Usmála se na něj brunetka a on neměl nejmenší tušení, jak zareagovat. Užíval si to, tak moc, ale nechtěl to nijak vyjadřovat ani tomu podlehnout. Toužil si udržet odstup, jelikož takovéhle chvíle v něm zanechávaly pochyby, jestli je Tsuki no Me opravdu dobrá volba. Ale přitom nechtěl být na tu dívku byt svým odstupem hrubý. Rád by se na ní usmál, pozoroval s ní koi kapry a tančil v krajinách, které na bolest a utrpení témeř zapomněly.

„Nebolí." Zašeptal Obito, ale tajně doufal, že jej Rin neuslyší. Jenže úsměv, který mu věnovala vypovídal něco jiného a on na zlomek vteřinky pocítil trapnost.

„Možná, že by jsme si takhle mohli zatančit i zítra, aniž by nás někdo honil." Pokračovala, zatímco společně střídali kroky do rytmu hudby. Obita zasáhlo něco, pocit, nejblíže podobný lítostí. Žádné zítra už nebude, musí se vrátit. Vytrhnout se z téhle pohádky a vrátit se do reality, která není zdaleka tak veselá, jako zdejší zapomenutý ráj.

„Jak dlouho tu vůbec jsme?" Odvedl Uchiha řeč jinam, jelikož nechtěl dívce slibovat další tance, když to nemohl splnit. Rád by jí ještě někdy takhle chytil, spojil jejich ruce a bavil se, jako normální člověk.

„Dlouho. Řekla bych půl hodiny, ale čas plyne mnohem rychleji, když si užíváš." Odpověděla jemně, avšak její oči pozorovali okolní krajinu, namísto Obita.

„A ty si, užíváš?" Zeptal se tmavovlasý, aniž by si uvědomoval, do čeho se to vlastně pustil.

„Moc." Upřela svůj pohled na jeho masku, přičemž se znovu zářivě usmála. Její krásnou tvář však rázem zakryly vlasy díky náhlému poryvu větru. Z kvetoucích sakur začalo padat víc a víc lístečků, unášených větrem, zatímco nebesa na obzoru temněla. 

  „Myslím, že zanedlouho bude pršet." Zamumlala Rin, jejíž kaštanové oči pozorovaly oblohu. „Měli by jsme se jít někam schovat." Obito místo odpovědi tiše přikývl. 

„Půjdu se podívat, jestli nás ti dva stále hledají v pensionu, nebo ne." Věnoval jí pohled, zastřený smutkem, který však přes masku nemohla vidět. Moc dobře si uvědomoval, že teď se mu naskytla výjimečná šance zlomit tuhle krásnou fantazii a vrátit se do reality k Akatsuki.  „Počkej tady, aby tě nespatřili." Zalhala ona kývla, aniž by jeho odůvodnění jakkoli zpochybňovala. Její srdce bylo natolik laskavé, že si k maskovanému muži vybudovala určitou důvěru.

Naposledy na něj kývla, zatímco on mizel v davu stále tančících lidí. Jakmile Rin ztratila jeho černé vlasy z dohledu úplně, odsunula se stranou z parketu. Z nějakého záhadného důvodu už neměla chuť tančit. Posadila se do jednoho z křesílek, odkud bylo vidět místo jejich příchodu a čekala.

Obito se naposledy ohlédl za pensionem, který opouštěl. Sasori s Deidarou už byli dávno pryč, takže ta dívka bude v bezpečí, pokud se do něčeho nezamotá sama. A on měl nejvyšší část vrátit se za Peinem do Amegakure promyslet další kroky.

Srdce ho nepříjemně bodlo, když začal s Kamui, ale bylo tu nutné. Nemohl se tu déle zdržovat a užívat si, jakoby žil v ráji. O chvíli později zmizel.

  ~~~   

 Už to byla nějaká doba, co se maskovaný nevracel, avšak Rin stále seděla v onom křesle, před vylidňujícím se parketem. Začaly padat první kapky a lidé mířili do okolních kaváren a putik, zatímco ona stále zůstávala na místě.

Chvíli přemýšlela, jestli se mu něco nestalo, jestli mu ti dva nějak vážně neublížila. Ale necítila, že by se okolo děl nějaký povyk. Vše bylo naprosto klidné, díky dešti a kovové obloze trochu melancholické. Ve vzduchu se vznášela vůně japonských třešní, podtržená vlhkostí.

I když si Rin už uvědomovala, že nejspíš odešel úplně a i když se byly její vlasy promočené, stále neodcházela. Nechtěla uvěřit, že opravdu zmizel bez jakéhokoliv rozloučení a čekala, kdy se jeho postava objeví mezi křovím. 

Jenže se tak nestalo. Byl pryč.

Nohara se zvedla a se zklamaným pocitem se vydala zpět do pensionu, zabalit své věci. Jestli on byl pryč, neměla nejmenší důvod tady zůstávat. Bude pokračovat v cestě, stěhovat se z místa na místo tak, aby ji nikdo nechytil. Živit se bude léčením raněných, které potká na cestách. Skromný život, ale bezpečný. 

Cítila, jak její tělo těžkne, když opouštěla pension. Každý, koho kdy měla ji byl vyrván z náručí. Obito, Konoha, Yui a teď i tenhle záhadný muž. Všichni zmizeli, stali se vzpomínkou.

Ne.

Ozvalo se uvnitř její hlavy. 

Nenechám si vzít nikoho dalšího.

Samotnou ji překvapovalo, kde se v ní zničeho nic objevilo takové odhodlání. Ale rozhodla se - ať už bude muset cestovat jakkoli daleko, jakkoli dlouho, najde ho.

__

Zdravím,

omlouvám se, že nebyl milion let díl, ale jaksi jsem neměla náladu a nechtěla jsem, aby se z toho stala extrémní hovadina.

Jinak, tímhle končí první arc, tak snad se líbil.

Vote&comment jako vždy potěší!

 (A nebojte, zbytek knihy nebude jen příběh, kdy ona ho hledá a on zdrhá)